Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. L., zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 85/2019-3445 ze dne 20. 3. 2019 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 242/2010-3407 ze dne 11. 1. 2019 a č. j. 0 P 242/2010-3030 ze dne 27. 9. 2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obecné soudy vedou několik řízení týkajících se nezletilého syna stěžovatelky (dále jen "nezletilý"), mimo jiné i řízení ve věci nařízení ústavní výchovy nezletilého. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu, který si vyžádal, následující skutečnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 50 Nc 12020/2018-34 ze dne 29. 8. 2018 nařídil předběžné opatření, kterým umístil nezletilého do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Podle Obvodního soudu pro Prahu 5 nezletilý v důsledku rodičovského konfliktu, trvajícího téměř celý jeho život, trpí psychickými obtížemi. Stěžovatelka "po mnoho let soustavně brání" styku nezletilého s otcem. Při pokusu o výkon rozhodnutí o styku nezletilého s otcem došlo k psychickému kolapsu nezletilého a jeho hospitalizaci. Po skončení hospitalizace bylo dle obvodního soudu třeba umístit nezletilého do neutrálního prostředí, a proto vydal uvedené předběžné opatření.
3. Stěžovatelka se nechala zastoupit advokátkou, které udělila plnou moc k zastupování "ve všech věcech týkajících se úpravy poměrů k nezletilému", a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 se odvolala.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 následně k návrhu Městské části Praha 4 jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí zahájil řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilého. Výrokem I napadeného usnesení č. j. 0 P 242/2010-3030 ze dne 27. 9. 2018 rozhodl o prodloužení trvání předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 5 (bod 2 výše) do 27. 10. 2018. Výrokem II tohoto usnesení jmenoval opatrovníkem nezletilého "pro řízení o nařízení ústavní výchovy" Městskou část Praha 11. Podle spisu bylo toto usnesení doručováno stěžovatelce, ale nikoliv její právní zástupkyni. Stěžovatelka si tuto zásilku nevyzvedla, a proto jí byla 16. 10. 2018 vložena do schránky.
5. Městský soud v Praze usnesením č. j. 35 Co 332/2018-2996 ze dne 1. 10. 2018 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 8. 2018 (bod 2 výše) tak, že zamítl návrh na nařízení předběžného opatření - umístění nezletilého do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Podle městského soudu by předběžné opatření o umístění nezletilého do neutrálního prostředí mohlo trvat nejvýše šest měsíců, ale během této doby by nebylo možné přimět rodiče ke kooperaci v zájmu nezletilého. Za dosavadní dobu trvání předběžného opatření se navíc neuskutečnilo žádné terapeutické setkání rodičů s nezletilým, a předběžné opatření se tak míjí účinkem.
6. Stěžovatelka se poté odvolala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2018 (bod 4 výše). Své první podání ze dne 4. 12. 2018 označila stěžovatelka jako "[o]dvolání [...] proti usnesení soudu o ustanovení opatrovníka nezletilého v řízení o nařízení ústavní výchovy", rovněž v textu se uvádí, že stěžovatelka podává "odvolání proti usnesení o ustanovení opatrovníka". Dalším podáním stěžovatelka doplnila odůvodnění svého odvolání: namítla, že předmětné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 mělo být doručeno její právní zástupkyni, a uvedla, že přímo jí nebyla do schránky vhozena výzva k vyzvednutí zásilky a po uplynutí lhůty jí nebyla zásilka vhozena do schránky.
7. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením č. j. 0 P 242/2010-3407 ze dne 11. 1. 2019 odmítl odvolání stěžovatelky jako opožděné, patnáctidenní lhůta k podání odvolání totiž skončila dne 30. 10. 2018, odvolání však bylo podáno až 4. 12. 2018.
8. Městský soud v Praze napadeným usnesením č. j. 35 Co 85/2019-3445 ze dne 20. 3. 2019 toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil. Podle městského soudu bylo matce usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2018 (bod 4 výše) doručeno marným uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí zásilky, tj. dne 15. 10. 2018. Stěžovatelka své advokátce udělila plnou moc pouze k zastupování ve věcech "týkajících se úpravy poměrů k nezletilému". Takovým řízením se dle městského soudu rozumí "řízení o výchově, výživě a úpravě styku", a plná moc se tedy netýkala řízení o ústavní výchově nezletilého. Výrokem II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2018 (bod 4 výše), proti němuž stěžovatelka brojila odvoláním, přitom bylo rozhodováno právě o opatrovníkovi v rámci řízení o ústavní výchově nezletilého. V této části tak bylo toto rozhodnutí podle městského soudu řádně doručeno přímo stěžovatelce. Výrokem I předmětného usnesení bylo rozhodováno o prodloužení předběžného opatření - umístění nezletilého v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, tedy v řízení, na které se dle městského soudu plná moc vztahovala. Podle městského soudu tak mělo být předmětné usnesení doručeno advokátce stěžovatelky. Toto pochybení však podle městského soudu není významné, neboť výrok I nebyl napaden odvoláním, a navíc "pozbyl účinnosti". Městský soud totiž změnil rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, které mělo být výrokem I prodlouženo, a tento návrh zamítl (bod 5 výše).
9. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 7. 2019 zastavil řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilého, protože navrhovatelka Městská část Praha 4 vzala svůj návrh zpět, přičemž stěžovatelka se zpětvzetím souhlasila, otec nezletilého se proti tomuto usnesení odvolal.
10. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces a na právní pomoc, stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky.
11. Stěžovatelka namítá, že plná moc, kterou v řízení před obecnými soudy udělila své advokátce, měla povahu tzv. generální plné moci a vztahovala se na všechny věci týkající se nezletilého. Stěžovatelka tak byla zastoupena advokátkou i v řízení o ústavní výchově nezletilého, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 242/2010-3030 ze dne 27. 9. 2018 tak mělo být doručeno její advokátce. I kdyby obecné soudy dospěly k závěru, že se plná moc netýká řízení o ústavní výchově, měly povinnost napadené rozhodnutí doručit advokátce stěžovatelky, neboť výrokem I napadeného usnesení bylo rozhodováno o věci, na kterou se plná moc vztahovala.
12. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze později doručovaly písemnosti i její advokátce, ačkoliv jim žádná další plná moc nebyla předložena.
13. Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 4 ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na napadená rozhodnutí, proto nebylo třeba zasílat jejich vyjádření stěžovatelce k replice.
14. Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný; podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pak usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Ústavní stížnost směřuje i proti výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 242/2010-3030 ze dne 27. 9. 2018, kterým bylo rozhodováno o prodloužení trvání předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 5 (bod 2 výše) do 27. 10. 2018. Proti výroku I však stěžovatelka nepodala odvolání. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka nijak nebrojila proti názoru obecných soudů, že její odvolání se týká pouze rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, tedy výroku II předmětného usnesení. Navíc Ústavní soud zjistil ze spisu, že z hlediska označení i obsahu směřovalo odvolání pouze proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka.
Ve vztahu k výroku I o prodloužení trvání předběžného opatření tedy stěžovatelka nevyčerpala prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a v této části je tak její ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dále se Ústavní soud zabýval pouze rozhodnutím o ustanovení opatrovníka nezletilému v řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilého a o odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí, které obecné soudy odmítly jako opožděné.
16. Podstata námitek stěžovatelky spočívá v tom, že již zmiňované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 242/2010-3030 ze dne 27. 9. 2018 nebylo řádně doručeno její advokátce, ačkoliv jí stěžovatelka udělila plnou moc, která se dle názoru stěžovatelky týkala i řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilého. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka udělila advokátce plnou moc k zastupování "ve všech věcech týkajících se úpravy poměrů k nezletilému". Ačkoliv formulace užitá v plné moci není zcela jednoznačná, nařízení ústavní výchovy nezletilého by mělo zcela nesporný dopad na vztah (poměry) stěžovatelky k nezletilému, která by byla nucena strpět umístění svého syna v ústavní výchově.
Bylo tedy namístě vycházet z toho, že i v řízení o nařízení ústavní výchovy byla stěžovatelka zastoupena advokátkou, a předmětné usnesení tudíž mělo být doručováno této advokátce. Obecné soudy tak v napadených rozhodnutích nesprávně vycházely z toho, že předmětné usnesení v části týkající se ustanovení opatrovníka v řízení o nařízení ústavní výchovy (výrok II) postačilo doručit pouze přímo stěžovatelce.
17. Uvedené pochybení ovšem nedosahuje ústavněprávní intenzity. Řízení o nařízení ústavní výchovy bylo Obvodním soudem pro Prahu 4 zastaveno, neboť navrhovatelka vzala návrh zpět. Se zpětvzetím návrhu stěžovatelka vyslovila souhlas; v prvním stupni tedy řízení skončilo - nepravomocně - pro stěžovatelku příznivě. Procesní pochybení, k němuž dříve došlo, tak v konečném důsledku nezpůsobuje zásah do základních práv stěžovatelky.
18. I když rozhodnutí o zastavení řízení ve věci ústavní výchovy nezletilého není pravomocné s ohledem na odvolání podané otcem nezletilého, stěžovatelce nic nebrání v odvolacím řízení uplatnit námitky proti opatrovníkovi nezletilého. Rozhodne-li se tak učinit, bude úkolem odvolacího soudu se jimi zabývat v souladu s principy vyloženými v nálezu sp. zn. I. ÚS 1244/15 ze dne 23. 12. 2015 (N 222/79 SbNU 569). Ve zbývající části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 242/2010-3030 ze dne 27. 9. 2018 jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 242/2010-3030 ze dne 27. 9. 2018, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 242/2010-3407 ze dne 11. 1. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 85/2019-3445 ze dne 20. 3. 2019 jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu