Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) PRAGON s. r. o., sídlem Imrychova 883/9, Kamýk, Praha 4, b) spolku HABEAS CORPUS, sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9 - Černý Most a c) spolku Unie příznivců Tradiční čínské medicíny, sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9 - Černý Most, všech právně zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2024 č. j. 8 As 203/2023-72 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2023 č. j. 17 A 74/2023-87, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 6. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterým jim mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dále právo na respektování soukromého života a korespondence podle čl. 8 Úmluvy, právo na zjednání nápravy, i když se porušení dopustily osoby v úředním postavení podle čl. 13 Úmluvy, právo pokojně vlastnit majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 11 Listiny a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, právo nebýt diskriminován podle čl. 14 a čl. 53 Úmluvy, čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a právo na řádný výkon státní správy, justice a legislativy podle čl. 41 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícího usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vyplývá, že žalobou původně podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2, později vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 A 32/2022, se stěžovatelka a) domáhala na základě týchž skutkových tvrzení jak ochrany před nezákonným zásahem Ministerstva zdravotnictví (dále jen "žalovaný"), tak i ochrany proti nečinnosti žalovaného. Městský soud usnesením ze dne 5. 4. 2023 č. j. 17 A 32/2022-104 vyloučil podle § 39 odst. 2 s. ř. s. žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného k samostatnému projednání. Vyloučenou žalobou na ochranu proti nečinnosti žalovaného se stěžovatelka domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku zahájit řádné řízení o předžalobní výzvě stěžovatelky a osob, které označila jako osoby zúčastněné na řízení [zde stěžovatelé b) a c)], ze dne 20. 5. 2021, doručené žalovanému dne 21. 5. 2021, a vedené pod sp. zn. MZDR 25133/2020 2/OVZ, a aby uložil žalovanému povinnost ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku vydat řádné rozhodnutí o této předžalobní výzvě.
3. Městský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z důvodu nesplnění podmínek řízení, přičemž šlo o nedostatek neodstranitelný. Dospěl totiž k závěru, že věc nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví, resp. soud nemá zákonný podklad rozhodnout o nečinnosti tak, jak stěžovatelka a) navrhuje. Uvedl, že předžalobní výzva, resp. předžalobní upomínka (§ 142a odst. 1 o. s. ř.), je institutem uplatňovaným v řízení, které slouží k ochraně soukromých práv (§ 1 o. s. ř.). Nejsou tak ve hře veřejná subjektivní práva a je tedy pojmově vyloučeno, aby žalovaný v případě reakce na předžalobní výzvu postupoval jako správní orgán ve smyslu legislativní zkratky zavedené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaný v takovém případě jedná jménem České republiky jakožto subjektu soukromého práva. Vedle toho městský soud uvedl, že předžalobní výzva není rozhodnutím ve věci ani osvědčením, jejichž vydání se podle § 79 odst. 1 s. ř. s. lze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu.
4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka a) i stěžovatelé b) a c) kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl ve vztahu ke stěžovatelce a) a odmítl ve vztahu ke stěžovatelům b) a c).
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatelé ve stylisticky komplikovaně formulované ústavní stížnosti podrobně popsali skutkový stav věci a namítli, že rozhodnutí správních soudů porušila jejich ústavně garantovaná základní práva. Jejich výčet několikrát na různých místech v ústavní stížnosti zopakovali. Podle jejich přesvědčení došlo k nesprávnému posouzení tzv. "předžalobní výzvy" ze dne 20. 5. 2021 městským soudem, což mělo za následek nesprávné právní posouzení a následně nesprávné rozhodnutí ve věci. Žaloba neměla být odmítnuta, ale měla být propuštěna do meritorního projednání a rozhodnutí. Stěžovatelé rovněž napadají skutečnost, že v usnesení městského soudu nejsou zmíněni stěžovatelé b) a c), ačkoli žalobu ze dne 30. 8. 2021 též podepsali zjevně v úmyslu vykonávat práva osoby zúčastněné na řízení. Došlo tím k porušení § 34 odst. 3 s. ř. s. Soudy si podle jejich názoru musejí zvykat na skutečnost, že občané a občanské organizace projevují větší zájem o uplatnění svých práv v řízeních, na kterých mají zájem a ve kterých utrpěly újmu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
10. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo městského soudu, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí proto nelze označit za svévolné.
11. Předmětem kasační stížnosti není ještě jednou, před vyšší instancí, zopakovat vypořádání žalobních bodů, kterými se již zabýval městský soud, nýbrž polemizovat se závěry samotného městského soudu, a tím prověřit jejich zákonnost. V projednávané věci Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu v podstatné části jeho odůvodnění, týkajícího se předžalobní výzvy, a navíc doplnil, že stěžovatelka a) se domáhala provedení úkonů, kterých se vůbec nečinnostní žalobou domáhat nelze. Konkrétně žádala respektování staršího rozhodnutí žalovaného týkajícího se výrobků s Coriolus versicolor a na to navazující úpravu záznamu týkajícího se výrobků s Coriolus versicolor v databázi RoHy. V zásadě téhož, tedy vyslovení nezákonnosti výmazu výrobků s Coriolus versicolor z této databáze a nápravy této nezákonnosti, se stěžovatelka domáhala souběžně podanou žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, kterou městský soud projednával pod sp. zn. 17 A 32/2022. Jelikož se provedení těchto úkonů vůbec nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti a stěžovatelka nesplnila povinnost připustitelného tvrzení, bylo na místě žalobu na ochranu proti nečinnosti odmítnout pro nedostatek podmínky řízení (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021 č. j. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS, ŽAVES, bod 115).
12. Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval kasačními stížnostmi stěžovatelů b) a c), kteří nebyli v řízení před městským soudem účastníky ani osobami zúčastněnými na řízení. Podle § 102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu ve správním soudnictví, kterým se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. S ohledem na citované ustanovení Nejvyšší správní soud uzavřel, že kasační stížnosti stěžovatelů b) a c) jsou podány osobami k tomu zjevně neoprávněnými. Kasační stížnost proti rozhodnutí krajského (městského) soudu, kterým se odmítá návrh nebo zastavuje řízení [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], osobou zúčastněnou na řízení anebo osobou, která se takového postavení domáhá, je totiž podání učiněné osobou k tomu zjevně neoprávněnou ve smyslu § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
13. Zrekapitulované odůvodnění Nejvyššího správního soudu nemá Ústavní soud důvod rozporovat, neboť jeho úkolem je posoudit soudní řízení jako celek, tedy zda jeho výsledek lze považovat za spravedlivý. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku považuje jeho odůvodnění na rozdíl od stěžovatelů za vyčerpávající s tím, že postačuje na jeho právní závěry v podrobnostech odkázat.
14. Lze tak uzavřít, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně a s námitkami stěžovatelů se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s aplikovanými právními předpisy posoudily. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelé jimi brojí především právě proti samotnému, pro ně nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy, přičemž ústavní stížnost pro ně představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jejich prospěch.
15. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu