Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Hedviky Projsové, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Vodičkova 17, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2015, č. j. 22 Cdo 3261/2014-231, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 10 Co 1052/2012-207, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. září 2011, č. j. 6 C 781/2009-170, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka řízení Ing. Miroslava Smutka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Děčíně (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 2. září 2011, č. j. 6 C 781/2009-170, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem (stavbě a pozemkům) blíže specifikovaným ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti") a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému uložil povinnost vyplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 1,083.333,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 208.333,33 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrokem III. zamítl žalobu v části, jíž se žalovaný domáhal vůči žalobkyni zaplacení dalších 336.666,67 Kč, a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že reálné rozdělení spoluvlastnictví není v daném případě možné, a proto ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, když zohlednil a upřednostnil především účelné využití věci žalovaným a jeho schopnost vyplatit žalobkyni z jejího třebaže většinového (v rozsahu 5/6) podílu. Přitom zdůraznil, že stavební úpravy, které žalovaný na předmětných nemovitostech prováděl, svědčí o jeho zřetelném zájmu o předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně provedl vypořádání i s ohledem na investice vložené žalovaným do zhodnocení nemovitostí.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 10 Co 1052/2012-207, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části (tj. s výjimkou výroku III.) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se povětšinou ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry vyslovený soudem prvního stupně. Ve vztahu k otázce vzájemného vypořádání odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v průběhu řízení vůbec neformulovala konkrétní majetkový nárok vůči žalovanému (z titulu jejích investic vložených do předmětných nemovitostí) a ani nevylíčila skutečnosti, které by pro rozhodnutí soudu o takovém nároku byly významné. Nově uplatňované skutečnosti jsou pak v odvolacím řízení v systému neúplné apelace zásadně nepřípustné [srov. § 205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2015, č. j. 22 Cdo 3261/2014-231, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. V otázce investic dovolatelka vyjádřila pouze nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který považuje za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nevymezila však, v čem konkrétně rozpor spočívá a od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit.
V otázce nesouhlasu s přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného pak vymezení přípustnosti dovolání zcela absentovalo. Dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Pokud v dané věci nepovažoval soud za rozhodující kritérium velikost podílů, které svědčilo ve prospěch žalobkyně, neboť převážilo kritérium účelnějšího vyžití nemovitosti, které je na straně žalovaného, nebyla úvaha soudů zjevně nepřiměřená, jestliže zohlednily postoj stran k užívání nemovitosti a žalovaným prokazatelně vložené investice do stavebních úprav.
13. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka se sice dovolává ochrany svých ústavně zaručených práv, v podstatě však nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jejichž přehodnocení se u Ústavního soudu domáhá, když její hlavní argumentace spočívá v tom, že soudy chybně vyhodnotily kritéria stanovená pro vypořádání v § 142 odst. 1 obč. zák. ve prospěch vedlejšího účastníka řízení. Tímto však Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
14. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně Ústavní soud ověřil, že v řízení bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování a náležitě byl zjištěn skutkový stav, který obecné soudy opravňoval k přijetí daných rozhodnutí. Při svém rozhodování vyšly obecné soudy z toho, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí není možné a kritéria pro přikázání věci do vlastnictví vedlejšího účastníka řízení převažují. Výše vypořádacího podílu pak byla vypočtena ze znaleckého posudku číslo 1661-021/11 znalce ustanoveného soudem Ing.
Vladimíra Kerharta, který obvyklou cenu předmětných nemovitostí stanovil částkou 1,300.000 Kč. V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy své úvahy vyčerpávajícím způsobem vysvětlily a dle názoru Ústavního soudu z nich jednoznačně vyplývají důvody, jak pro přikázání věci do vlastnictví vedlejšího účastníka řízení, tak pro stanovení výše adekvátní náhrady. Na odůvodnění rozsudků obecných soudů, jimž nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu ničeho vytknout, proto Ústavní soud plně odkazuje.
15. Pokud stěžovatelka namítala, že soudy nezohlednily výši jejích investic, je třeba dát obecným soudům za pravdu v tom směru, že ve vztahu k této otázce zůstala stěžovatelka procesně zcela pasivní, když toliko v rámci položení otázek soudnímu znalci nadnesla otázku kvalifikovaného odhadu jejích investic. To však k tomu, aby se soudy mohly touto otázkou řádně zabývat, nepostačuje. Je třeba poukázat na to, že stěžovatelka coby dominus litis (pán sporu) je odpovědná za předmět a rozsah svého žalobního návrhu, a nese i břemeno tvrzení a důkazní.
Pokud tak v průběhu řízení na tuto svoji povinnost rezignovala, a otázku jí vložených investic do předmětných nemovitostí neučinila předmětem své žaloby, nelze obecným soudům, které se touto otázkou nezabývaly, vytýkat jakékoliv pochybení. Odvolací soud se pak v rámci odůvodnění svého rozhodnutí námitkami stěžovatelky vztahujícími se právě k otázce uplatnění, resp. neuplatnění, jejího nároku ohledně investic rovněž zabýval a svůj postoj jasně a srozumitelně vysvětlil (stěžovatelka neuplatnila konkrétní majetkový nárok a z její strany se jednalo pouze neurčitá tvrzení).
16. Na výsledek rozhodnutí nemůže mít vliv ani skutečnost, že vedlejší účastník následně (po právní moci rozsudku odvolacího soudu) předmětné nemovitosti prodal. Pro soudy je totiž rozhodující stav v době jejich rozhodování; následné jednání vedlejšího účastníka řízení, byť by mohlo být ze strany stěžovatelky vnímáno jako neférové, nelze v řízení o ústavní stížnosti jakkoliv zohlednit.
17. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu