Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky V Jirchářích 4 s. r. o., sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1, zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem, sídlem Zakšínská 615/17, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3120/2023-479 ze dne 8. 1. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a BOLID M s. r. o., sídlem Voršilská 2085/3, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastnice se návrhem podaným u Městského soudu v Praze ("městský soud") domáhala vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady stěžovatelky. Městský soud usnesením č. j. 73 Cm 32/2016-274 ze dne 20. 8. 2020 návrh zamítl. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") potvrdil usnesení městského soudu usnesením č. j. 7 Cmo 56/2021-392 ze dne 23. 5. 2023. Usnesení odvolacího soudu i městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud protiústavně legitimizoval prohlášení o pravosti podpisu učiněné advokátem, jehož zájmy byly objektivně v rozporu se zájmy osoby, jejíž podpis ověřoval. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil nedostatečně, vnitřně rozporně a v rozporu se svou judikaturou, což dále rozvedla.
4. Dříve, než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je včasná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností.
5. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Zásadně nepřípustná je proto ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí - jako tomu je i v projednávané věci. Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva.
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil usnesení městského a odvolacího soudu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Věc je nyní znovu ve fázi řízení před městským soudem. Za dané situace je ústavní stížnost stěžovatelky předčasná. Ústavní soud zároveň neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Nebude-li stěžovatelka souhlasit s výsledkem řízení před soudy a bude-li mít za to, že soudy porušily její ústavně zaručená práva nebo svobody, může následně zvážit (po vyčerpání všech opravných prostředků) podání nové ústavní stížnosti, která již bude přípustná. V případě takové ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí soudu není vyloučeno, aby byly v rámci jeho přezkumu uplatněny námitky směřující nejen proti tomuto rozhodnutí, ale i proti celému průběhu řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373), bod 37].
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj