Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Pártla, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 30 Cdo 144/2024-86, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023 č. j. 72 Co 190/2023-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. března 2023 č. j. 26 C 207/2022-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem soudu prvého stupně byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba stěžovatele na přiznání zadostiučinění ve výši 63 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce dědického řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Rozsudkem odvolacího soudu, tedy Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 190/2023-63 ze dne 30. 8. 2023, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen jako věcně správný a usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto také dovolání stěžovatele v dané věci.
2. Stěžovatel v odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že je-li soudní řízení nepřiměřeně dlouhé (průtažné), obecně jde o porušení práva na spravedlivý proces. Za takové porušení je pak odpovědný stát, který je obecně povinen zabezpečit, aby k průtahům v řízení nedocházelo. Pokud pak stát v tomto směru selže, tj. bez zavinění účastníků k průtahům v řízení dojde, vzniká na straně poškozených osob mj. nemajetková újma, kterou je stát povinen reparovat, tj. poskytnout poškozeným osobám za takovou újmu přiměřené zadostiučinění.
Tomuto svému závazku stát v daném případě podle stěžovatele nedostál, když mu neposkytl požadované přiměřené zadostiučinění. Dále stěžovatel rozsáhle rozebírá průběh předmětného řízení, polemizuje se závěry soudů a nabízí své právní závěry. Žádá tak mj. Ústavní soud nechť je jeho rozhodnutím položená právní otázka posouzena tak, že "věřitel zůstavitele, který uplatňuje pohledávku v dědickém řízení, má již právě od uplatnění své pohledávky nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dojde-li v dotčeném dědickém řízení k průtahům, resp., je-li takové řízení nepřiměřeně dlouhé a průtažné".
3. Stěžovatel uplatnil svoji pohledávku v naříkaném dědickém řízení již v lednu roku 2002. Až o více než devět let později, v únoru roku 2011, bylo rozhodnuto o předlužení dědictví, a ještě později, až v březnu toho roku, o likvidaci pozůstalosti. Až o dalších více než jedenáct let později, přes dvacet let po uplatnění pohledávky stěžovatele v dědickém řízení, v říjnu roku 2022, je vydáno rozvrhové usnesení, které je pravomocné až koncem toho roku. Za těchto okolností nemohl stěžovatel tušit, že bude více než dvacet let po uplatnění pohledávky jeho uspokojení nakonec tak marginální.
Stěžovatel konečně požádal Ústavní soud, nechť přihlédne také k průběhu postupného odškodňování poškozených věřitelů zůstavitele. Obecné soudy totiž nejprve stanovily výši přiměřeného zadostiučinění pro období, kdy se i dle jejich vlastních slov měl význam pro věřitele snížit (po nařízení likvidace). Věřitelé prý následně zcela legitimně očekávali, že se jim za předchozí období, tj. za období před snížením významu řízení musí dostat nejméně tolik, kolik za období po jeho snížení (spíše by se jim tedy mělo dostat více).
Tyto nároky tak uplatnili, a zůstali překvapeni, že obecné soudy své dřívější rozhodnutí vlastně v zásadě popřely, když nově dospěly k závěru, že jim za období před snížením významu řízení vlastně ani žádné odškodnění nepřísluší. Za takové situace se nemohou dotčení věřitelé, stěžovatele v této věci nevyjímaje, cítit spravedlivě odškodnění za enormní délku naříkaného řízení.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněným závěrem obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
6. Stěžovateli se již dostalo odškodnění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 40 500 Kč za období od roku 2002 do roku 2011 a v částce 107 550 Kč za období let 2012 až 2021. Městský soud v Praze k podstatě věci v pečlivém odůvodnění svého rozsudku zejména podrobně rozebral, jak se dospělo k výsledné částce, přiměřené újmě, kterou žalobce v hodnoceném řízení utrpěl: jde o částku 107 950 Kč. K odvolacím námitkám pak odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, a rozsudek téhož soudu ze dne 10.
10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, podle kterých pokud v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního, popřípadě dědického řízení (při likvidaci dědictví) nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je při stanovení významu předmětu řízení pro tohoto věřitele určující částka, která mu byla v konkurzním řízení výsledně poskytnuta.
Vzhledem k tomu, že v rámci likvidace dědictví se žalobci (stěžovateli) dostalo částky 2 357 Kč, tak žalovanou dobrovolně poskytnuté zadostiučinění tuto částku mnohonásobně převyšuje.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu