Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem, sídlem Sudoměřská 1038/39, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2023 č. j. 18 Co 96/2023-134 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. ledna 2023 č. j. 21 C 282/2021-101, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a městské části Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 35 668 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka měla představovat náhradu škody, která stěžovateli vznikla v důsledku nadměrné spotřeby vody, jež byla způsobena vadou ventilu v bojleru. Ten se nacházel v bytové jednotce ve vlastnictví hlavního města Praha, k níž správa a výkon vlastnického práva náležela vedlejší účastnici. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel své tvrzení o způsobené škodě a odpovědnosti vedlejší účastnice za ní neprokázal, a že naopak škoda vznikla v důsledku porušení jeho vlastní povinnosti řádně měřit spotřebovanou vodu, neboť vodoměr nainstalovaný v této bytové jednotce neodpovídal technickým a metrologickým požadavkům. Nebylo tak možné spotřebu vody vyúčtovat v souladu se zákonem č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb.").
3. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč. V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud mj. konstatoval, že podle žalobních tvrzení měla stěžovateli vzniknout škoda, za níž odpovídá vedlejší účastnice, že obvodní soud postupoval správně podle § 1175 a 2910 občanského zákoníku a že stěžovateli daný nárok nevznikl, neboť neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou majetkovou újmou a její příčinou.
Vyšel přitom ze skutkového zjištění obvodního soudu, podle kterého byl vodoměr umístěný v bytě vedlejší účastnice vadný, a z toho vyvodil, že skutečnou spotřebu vody nebylo možné kvantifikovat, a tedy ani určit, že za ní odpovídá vedlejší účastnice, načež uzavřel, že v takovém případě vlastník bytu odpovídá jen za spotřebu vody podle zákona [§ 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 67/2013 Sb. a vyhlášky č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů].
Závěrem městský soud odmítl stěžovatelovu odvolací námitku, podle které obvodní soud mohl uplatněný nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, s tím, že skutkové okolnosti neodpovídají žádné ze skutkových podstat vzniku bezdůvodného obohacení, uvedených v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, a že stěžovatel ani žádnou takovou skutečnost netvrdil.
4. Stěžovatel se cítí dotčen tím, že v odvolacím řízení předsedkyně senátu o předmětu soudního řízení referovala povrchně a po vyhlášení rozsudku odkazovala na skutečnosti jím uváděné nesprávně, jakož i tím, že se odvolací senát věci věnoval nedostatečně, odvolací řízení vedl formálně a bez zájmu o jeho práva, vědom si (údajně) toho, že nemůže podat dovolání. Stěžovatel má za to, že došlo ke svévolnému extrémnímu zásahu do jeho práv, kdy byla znevážena jeho "právní práce" viditelná v odvolání i jeho doplnění a kdy "odbyto" bylo rovněž odůvodnění vydaného rozsudku, přičemž byl ignorován § 6 odst. 2 občanského zákoníku. Porušení práva na soudní ochranu pak spatřuje stěžovatel v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s jím tvrzenými skutečnosti a námitkami.
5. Za nesprávný stěžovatel konkrétně považuje výklad § 1175 občanského zákoníku a v této souvislosti poukazuje na povinnost vlastníka byt udržovat a předcházet škodám, maje za to, že škoda vznikla v důsledku toho, že vedlejší účastnice tyto své povinnosti porušila. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nebyly schopny správně vyhodnotit jeho nárok na nárok na náhradu škody (z důvodu porušení zákona) nebo nárok na vydání bezdůvodného obohacení (z důvodu, že vedlejší účastnice neuhradila vodu spotřebovanou v její bytové jednotce). Stěžovatel konečně prezentuje právní otázky, které předložil městskému soudu k řešení.
6. Právní závěry městského soudu považuje stěžovatel za nesrozumitelné, odporující požadavkům ústavnosti tak, jak plynou z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatel se domáhá zrušení soudních rozhodnutí, jimiž měl být zkrácen o částku 35 668 Kč s příslušenství. Z této skutečnosti je patrno, že podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ).
10. Stěžovatel netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko) ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou významnou (a zpravidla dosud neřešenou) ústavněprávní otázku, která souvisí s principy řádného procesu (jehož porušení namítá) a která by v určitém smyslu přesahovala jeho vlastní zájmy (tzv. kvalitativní hledisko).
11. Stěžovatel sice vytýká městskému soudu nedostatečné odůvodnění jeho rozsudku, podstatou ústavní stížnosti (jak ostatně sám v závěru ústavní stížnosti uvádí) však je námitka nesprávné aplikace podústavního práva (zejména § 1175 odst. 2 občanského zákoníku a zákona o vodovodech a kanalizacích), kterážto by nebyla s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit, ani kdyby o bagatelní věc nešlo, neboť věcná správnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Na doplnění možno uvést, že Ústavní soud (na rozdíl od stěžovatele) považuje závěry městského soudu prezentované v odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu za srozumitelné a za poskytující dostatečnou informaci o tom, jak uvedený soud právně relevantní otázky posoudil, včetně toho, proč stěžovatelova argumentace není důvodná. Za této situace nevidí důvod, proč by se městský soud měl podrobně vypořádávat s každou jednotlivou odvolací námitkou.
12. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu