Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Štorkové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti výroku IV. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2025 č. j. 8 As 262/2024-74 a výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 59 A 3/2024-87, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Olgy Daňkové a Josefa Daňka, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených nákladových výroků rozhodnutí soudů pro porušení svého práva na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se v roce 2008 žádostí podle správního řádu domáhala určení, že na pozemku ve vlastnictví prvních dvou vedlejších účastníků se nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Správní orgány nakonec po opakovaném soudním přezkumu rozhodly, že se tam veřejně přístupná účelová komunikace nachází. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl následnou žalobu prvních dvou vedlejších účastníků; ve výroku III. rozhodl, že stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Obdobně Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost prvních dvou vedlejších účastníků a výrokem IV. rozhodl, že stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
3. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že nemá právo na náhradu nákladů řízení, která souvisí s věcí řešenou již od roku 2008. Neobstojí argumentace nesplněním předpokladů náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení podle § 60 odst. 5 soudního řádu správního, protože 1) správní soudy vyzvaly stěžovatelku k uplatňování jejích práv, a přesto nyní tvrdí, že stěžovatelce nikdo neuložil žádnou povinnost. Neobstojí 2) ani tvrzení, že nejde o důvody hodné zvláštního zřetele právě proto, že řízení trvá více než 17 let a věc se řešila k žádosti stěžovatelky. Stěžovatelka se přitom bránila proti tomu, že první dva vedlejší účastníci jí omezovali v užívání jejího pozemku.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
6. Nynější ústavní stížnost se týká nákladů řízení stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení v soudním řízení správním. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu problematika nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce. Ústavní soud je tedy v těchto otázkách zdrženlivý a každá ústavní stížnost proti takovým rozhodnutím je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou (srov. bod 21 nálezu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 ).
7. V nynější věci Ústavní soud žádné výjimečné okolnosti opodstatňující závěr o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Právní úprava je u náhrady nákladů osobám zúčastněným na řízení podle soudního řádu správního jasná. Náhrada nákladů náleží těmto subjektům podle § 60 odst. 5 téhož zákona pouze tehdy, jde-li o náklady vzniklé v souvislosti s plněním povinností uložených soudem, nebo u dalších nákladů jen z důvodů hodných zvláštního zřetele. Zásadně si tedy osoba zúčastněná na řízení nese své náklady sama a přiznání nákladů je možné pouze výjimečně.
8. Stěžovatelce přitom správní soudy žádnou povinnost neuložily; výzva k uplatnění práv jako osoby zúčastněné na řízení není uložením povinnosti, neboť jde o informování o tom, že stěžovatelka může svá práva uplatnit. Rozhodla-li se tak, učinila tak dobrovolně. Neshledal-li krajský soud ani Nejvyšší správní soud žádné mimořádné okolnosti, nespatřuje v tom Ústavní soud nic neústavního. Zákon záměrně ponechává soudům určitou diskreci. Ta sice skutečně nemůže být bezbřehá, a nelze přitom akceptovat svévoli, avšak nic takového zde Ústavní soud nenachází.
Každý z účastníků si nesl své náklady a případ se skutečně nejeví ničím výjimečný. Rozložení nákladů reflektuje, že stěžovatelka není v řízení před správními soudy "úspěšnou stranou sporu"; jde o řízení o přezkumu rozhodnutí správního orgánu, respektive o mimořádném opravném prostředku proti rozsudku krajského soudu, ve kterých má stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení omezenější roli. Právě to právní úprava reflektuje, a to oprávněně. Ústavní soud proto žádná kvalifikovaná pochybení v rozhodnutí správních soudů o nákladech řízení stěžovatelky v nynější věci neshledal.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu