Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2022 č. j. 3 Ad 6/2022-164 a návrhu na projednání věci mimo pořadí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že se městský soud při rozhodování o jejím návrhu na přiznání odkladného účinku dopustil celé řady procesních pochybení, spočívajících např. v nemožnosti stěžovatelky zaujmout repliku k vyjádření České advokátní komory. Obecný soud vzal vyjádření vedlejší účastnice za podklad pro vydání svého rozhodnutí bez toho, aniž by se snažil ověřit pravdivost namítaných skutkových tvrzení. Pochybení mělo rovněž spočívat v tom, že ve vyjádření vedlejší účastnice není označena žádná osoba, která za ni jedná. Zjištění městského soudu podle stěžovatelky neodpovídají obsahu spisu, jsou lživá a zásah do svých práv tak považuje stěžovatelka za nepřiměřený. Nepřiznáním odkladného účinku žalobě mělo dojít též k zásahu do práva na svobodnou volbu povolání. Stěžovatelka nemůže nadále hájit zájmy svých klientů, jež jsou potřební právní ochrany.
Předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí vydané v průběhu řízení o žalobě, tj. rozhodnutí o odkladném účinku, které je zákonem konstruováno jako dočasné (srov. § 73 odst. 3 s. ř. s.). Ústavní soud opakovaně judikuje, že rozhodnutí o přiznání, resp. nepřiznání odkladného účinku, je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, a tedy z něj nelze předjímat rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku žaloby je proto zásadně věcí rozhodujícího soudu. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, to znamená, zda vydané rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 168/17 ,
I. ÚS 2824/17 ,
I. ÚS 4035/17 ,
III. ÚS 1285/18 ).
Ústavní soud přezkoumal napadené soudní rozhodnutí ve vymezeném rozsahu a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Napadené usnesení mělo zákonný podklad v § 73 s. ř. s. a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem (městským soudem). Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem svévole.
Ústavní soud je toho názoru, že v souvislosti s projednáváním návrhu na odklad účinku žaloby resp. jí napadeného rozhodnutí samosprávného orgánu, nelze přehlížet podstatu řízení, v němž se stěžovatelka odkladu účinnosti domáhá.
Stěžovatelce bylo rozhodnutím samosprávného orgánu uloženo kárné opatření spočívající ve vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Z ústavněprávního hlediska přitom není v tuto chvíli významné, zda se stěžovatelka vytýkaného jednání skutečně dopustila či nikoliv, to je na posouzení obecných soudů. Za podstatnou považuje Ústavní soud skutečnost, že rozhodnutím samosprávného orgánu byla vážně zpochybněna způsobilost stěžovatelky k výkonu advokátní činnosti, resp. k poskytování právních služeb jejím klientům.
Je to právě Česká advokátní komora, jejímž prvořadým úkolem je chránit a garantovat kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty. V situaci, kdy dojde k nedobrovolnému vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů, je třeba tento postup vnímat nejen jako sankci za porušení stavovských předpisů, ale též jako nástroj k ochraně klientů. V projednávané věci dochází ke střetu práva advokáta na výkon povolání s právem klienta na poskytnutí právní služby. Podle náhledu Ústavního soudu je to právě klient, kdo se nachází ve slabším a zranitelném postavení a z toho důvodu je třeba jeho zájmy při shora uvedeném vyvažování upřednostnit.
Za tohoto stavu věci by bylo lze návrhu na odklad účinnosti ze strany obecných soudů vyhovět toliko výjimečně v situaci, kdy pochybení České advokátní komory by bylo zcela zjevné. To se však v projednávané věci nestalo. Ústavní soud je toho názoru, že ve světle shora uvedeného nemůže argumentace stěžovatelky obstát. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl ve věci bez zbytečného odkladu, o návrhu na přednostní projednání samostatně nerozhodoval.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu