Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem, sídlem Zahradní 46, Kolín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2023 č. j. 2 Ads 7/2022-30 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2021 č. j. 42 Ad 3/2020-102, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vedlejší účastnici řízení úhradu jeho nákladů řízení za právní zastoupení.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 22. 8. 2019 č. j. X byl stěžovateli od 2. 10. 2019 snížen invalidní důchod přiznaný pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně podle § 56 odst. 1 písm. e) a § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), neboť stěžovatelova pracovní schopnost poklesla v důsledku jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 60 %, což odpovídá invaliditě druhého stupně.
3. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 21. 11. 2019 č. j. X byly zamítnuty námitky stěžovatele a potvrzeno výše rubrikované rozhodnutí.
4. O žalobě proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o odměně ustanoveného zástupce (výrok III). Krajský soud si k posouzení věci vyžádal posudek od Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") v Praze ze dne 12. 11. 2020. S ohledem na nesouhlas stěžovatele s tímto posudkem, komplikovaný průběh postižení a to, že stěžovatel nebyl Posudkovou komisí MPSV v Praze přímo vyšetřen, nýbrž jeho zdravotní stav byl zjištěn pouze ze zdravotnické dokumentace, si krajský soud vyžádal provedení srovnávacího posudku u Posudkové komise MPSV v Hradci Králové. Posudková komise MPSV v Hradci Králové v posudku ze dne 20. 4. 2021 hodnocení uvedené v posudku ze dne 12. 11. 2020 potvrdila a rozvinula popis zdravotního stavu stěžovatele. Krajský soud konstatoval, že posudky posudkových komisí jsou přesvědčivé, správné a úplné, a proto je vzal za základ pro závěr o skutkovém stavu. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatele činila ke dni vydání rozhodnutí vedlejší účastnice 50 %, což odpovídá druhému stupni invalidity ve smyslu § 39 odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením, že se kasační stížnost odmítá pro nepřijatelnost (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III) a o odměně ustanoveného zástupce (výrok IV). Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud správně shledal, že posudkové komise řádně odůvodnily, proč nelze stěžovatelův dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav hodnotit jako závažnější. S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že posudkové komise se důkladně vypořádaly se změnou posudkového hodnocení oproti dřívějším posudkovým zprávám.
S ohledem na spisový materiál, provedené dokazování a další okolnosti tedy krajský soud správně zhodnotil, že oba posudky posudkových komisí jsou přesvědčivé, správné a úplné. Jestliže na základě provedeného dokazování oběma posudky dospěl k závěru, že míra poklesu pracovní schopnosti činila ke dni vydání napadeného rozhodnutí 50 %, což odpovídá druhému stupni invalidity, je tento závěr opřen o řádně zjištěný skutkový stav a správné právní úvahy na něm založené. Není tedy patrné, že by krajský soud při posouzení věci jakkoli pochybil.
6. Stěžovatel je zejména přesvědčen, že mu bylo upřeno právo na soudní ochranu, když v jeho věci soudy pouze formalisticky převzaly závěry posudkových komisí, aniž by se zabývaly dalšími okolnostmi majícími zásadní vliv na výši jeho pracovní schopnosti. Postup správních orgánů, podle kterých stěžovatel, který byl považován rozhodnutím právě těchto správních orgánů za více než 25 let plně invalidní, je nyní prakticky ze dne na den bez jakéhokoliv zlepšení a změny zdravotního stavu uznán schopným práce a přivýdělku, je nutno považovat za výrazný zásah do stěžovatelových individuálních práv a porušení principu předvídatelnosti práva a právní jistoty. V posuzovaném případě přitom nedošlo ke změnám v právních předpisech, nedošlo dokonce ani ke změnám ve skutkových zjištěních. Pouze došlo k jejich novému zhodnocení, a to navíc podle informací, které stěžovatel obdržel přímo od posudkového lékaře, byl tento posudek vytvářen "na objednávku" na základě udání, kdy výsledek posudkového šetření byl tak předem dán.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Považoval-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele za nepřijatelnou, nelze na jeho postupu a jeho výsledku shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Právní závěr Nejvyššího správního soudu, že byl postup krajského soudu zákonný, a že neshledal podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele (viz body 15 a 16 napadeného usnesení) nutno shledat za ústavně souladný, neboť tento svůj závěr důkladně odůvodnil s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu.
12. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není přezkum hodnocení důkazů či vytváření skutkového stavu. Tato kompetence je svěřena správním soudům. Kompetence Ústavního soudu spočívá v posouzení, zda při takové činnosti postupovaly orgány veřejné moci v mezích stanovených ústavním pořádkem. Jeho zásah je přípustný pouze v případě, kdy dochází k extrémnímu vychýlení z předpokladů racionality, logiky a věcnosti. K tomu v tomto případě nedošlo. Právní hodnocení předložené správními soudy při kontrole ústavnosti prováděné Ústavním soudem obstojí. Z rozhodnutí správních soudů je patrné, že se podáními stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich rozhodnutí nelze považovat za projev svévole či libovůle.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na úhradu nákladů stěžovatelova zastoupení v řízení před Ústavním soudem sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu