Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky eMIF Invest SE, sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1, zastoupené Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Na Dědinách 733/22, Praha 4, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 5. 11. 2024, č. j. 2 KZN 1096/2024-37, a usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 5. 2024, č. j. 1 ZN 1685/2023-61, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je rozsah práv a procesních možností oznamovatele trestného činu a poškozeného ve fázi prověřování v přípravném řízení trestním.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ve věci podezřelého, úpadce, T. J. bylo vedeno prověřování policejním orgánem Policie České republiky, Městské ředitelství Brno, 1. odbor hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") pod sp. zn. KRPB-103143/TČ-2023-060281, a to pro podezření ze spáchání přečinů poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a podle § 222 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Prověřování bylo vedeno na základě trestního oznámení předsedy výboru věřitelů podezřelého F. S. Stěžovatelka je jednou z věřitelů podezřelého. T. J. se měl dle textu trestního oznámení dopustit předmětných přečinů tím, že v roce 2012 uzavřel jako prodávající kupní smlouvu se svou přítelkyní E. K. (kupující) k nemovitostem sloužícím k bydlení za částku 3.000.000 Kč; dále uzavřel nejdříve v roce 2014, resp. v roce 2022, pachtovní smlouvy za roční pachtovné v nestandadrně nízké výši 1.093 Kč, resp. 20.000 Kč; uznal notářským zápisem z roku 2017 neexistující dluh ve výši 9.936.972 Kč ve prospěch společnosti U.T.A.H.-BH, spol. s. r. o. Podle textu trestního oznámení si však T. J. měl být při uzavírání zmíněných transakcí vědom toho, že poškodí své věřitele P. O. a společnost OVINEX, a. s. Policejní orgán nicméně svým usnesením ze dne 24. 4. 2024, č. j. KRPB-103143-82/TČ-2023-060281-KP věc po provedeném prověřování podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložil.
4. Stěžovatelka, které bylo usnesení policejního orgánu jako věřitelce přihlášené do insolvenčního řízení podezřelého doručeno, jej napadla stížností, která byla jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu nyní napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") zamítnuta.
5. Stěžovatelka následně podala ve věci podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství, kterým se zabývalo Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které tento podnět vyhodnotilo jako nedůvodný, přičemž ztotožnilo se se závěry městského státního zastupitelství a podnět odložilo.
6. Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, k čemuž došlo v důsledku předběžné selekce důkazů a jejich svévolného hodnocení. Skutková zjištění jsou tak neúplná a nesprávná.
7. Stěžovatelka dále uvádí, že napadené usnesení městského státního zastupitelství a vyrozumění krajského státního zastupitelství nesou prvky libovůle a jsou pro ni překvapivými rozhodnutími, proti nimž se však nemohla nijak bránit, neboť nebyla účastníkem řízení a neúčastnila se procesu dokazování, čímž došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, která jsou pod ochranou soudní moci.
8. Řízení před městským i krajským státním zastupitelství je podle stěžovatelky zatíženo existencí opomenutých důkazů, čímž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí postrádají řádné, srozumitelné a logické odůvodnění.
9. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení došlo k porušení kontradiktornosti řízení, neboť neměla možnost působit rovnocenně s ostatními účastníky řízení na rozhodující soudní orgán. Domnívá se, že řízení jako celek nebylo spravedlivé.
10. Stěžovatelka dále předkládá celou řadu skutkových námitek, zejména že orgány činné v trestním řízení vycházely z nepravdivých tvrzení T. J. a jeho družky. Prověřování bylo údajně vedeno ledabyle, bez skutečného přezkoumání pohledávky stěžovatelky. Stěžovatelka rozporuje skutkové zjištění, že podezřelému nikdy nevznikl závazek vůči společnosti Aktivafin s. r. o., a tato pohledávka tedy nebyla následně ani věřitelem U.T.A.H-BH, spol. s. r. o. do insolvenčního řízení přihlášena po právu. Stěžovatelka dále zpochybňuje i další skutková zjištění, např. závěr, že E. C. nezná T. J., a že jí není nic známo ohledně pokladních dokladů, jakož i její výpověď týkající se napadení F. S., podatelem trestního oznámení v této věci, v jejím bydlišti. Stěžovatelka ke zpochybnění těchto i dalších skutkových zjištění předložila několik důkazů, které však nedůvodně nebyly provedeny.
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se ve své rozhodovací praxi stavěl vždy zdrženlivě k návrhům oznamovatelů trestných činů, kteří cestou individuální ústavní stížnosti usilují o kasaci rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci a na něj navazujících rozhodnutí. Vychází se totiž z předpokladu, že základní právo oznamovatele na spravedlivý proces nemůže být v dané situaci dotčeno. Jak uvádějí četná usnesení Ústavního soudu [viz např. sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010], ve fázi tzv. prověřování dle ustanovení § 158 až 159d trestního řádu dosud není dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu, neboť není dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda či nemajetková újma anebo na jehož úkor se pachatel obohatil, ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu [srov. nález ze dne 19.
1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14
(N 8/80 SbNU 91)].
14. V případě svévolného postupu orgánu veřejné moci však lze uvažovat o kasaci napadeného rozhodnutí Ústavním soudem s odkazem na obecnou maximu zákonnosti dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, případně konstatování porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, to však ve vazbě na některé z konkrétních hmotných práv. Ústavní soud je ovšem vždy vázán zásadou sebeomezení, která se právě ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení v raných fázích trestního řízení musí projevit obzvlášť důrazně. Bylo by totiž zcela v rozporu s účelem ústavní stížnosti, pokud by se Ústavní soud měl stát třetí instancí v případech tzv. odložených trestních oznámení.
15. Tyto zásady vzal Ústavní soud do úvahy i v posuzované věci, kdy stěžovatelka namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav rekonstruovaný na základě údajně účelově vybraných důkazů. Stěžovatelka předkládá tyto své námitky v celé jejich šíři a požaduje, aby se Ústavní soud podrobně zabýval skutkovými zjištěními a hodnotil (provedené) důkazy včetně jejich pravdivosti a věrohodnosti tvrzení těch kterých osob. Ústavní soud tedy opětovně zdůrazňuje, že tato role mu nepřísluší, a ke kasaci je v zásadě oprávněn z důvodu svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení. V posuzované věci však jakoukoliv svévoli nelze konstatovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že orgány činné v trestním řízení se případu podrobně věnovaly a věcně reagovaly na námitky stěžovatelky. Pouhá skutečnost, že orgány činné v trestním řízení dospěly k odlišným právním závěrům než stěžovatelka, nezakládá zásah do jejích ústavně zaručených základních práv.
16. Stěžovatelka dále namítá porušení základních zásad trestního řízení, zejména zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní a v této souvislosti dále namítá i existenci tzv. opomenutých důkazů, jelikož jejím důkazním návrhům bylo údajně nedůvodně nevyhověno. K tomuto považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny tak, jako tomuto bylo i v posuzované věci [srov. nález ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04
(N 80/33 SbNU 273)].
17. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. V plném rozsahu se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání. Tyto závěry platí tím spíše pro fázi prověřování, kdy nebylo ještě ani zahájeno trestní stíhání proti konkrétní osobě a plně se uplatní zásada vyhledávací. Námitkám stěžovatelky směřujícím na porušení uvedených zásad tedy nelze přisvědčit.
18. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení v posuzované věci dospěly k závěru, že věc je na místě řešit prostředky práva civilního, tj. v insolvenčním řízení, které právě probíhá, včetně mnoha zahájených a dosud neskončených incidenčních sporů, kdy stěžovatelka se se svými pohledávkami přihlásila do tohoto insolvenčního řízení ve věci úpadce T. J. Ústavní soud souhlasí se závěrem krajského státního zastupitelství, že je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti jiného účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Trestní řízení nemůže jakkoliv suplovat procesní aktivitu stěžovatelky, která by měla být vyvíjena v insolvenčním řízení.
19. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu