Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) o ústavní stížnosti 1)
V. M. a 2) nezletilého L. N. R., zastoupeného matkou V. M., obou právně zastoupených Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2018, č. j. 32 P 22/2016-1577, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2018, č. j. 32 P 22/2016-1738, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 18 Co 79/2018-1965, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 18 Co 80/2018-1971, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jedná se již o třetí ústavní stížnost, kterou V. M. v této věci v rámci zhruba jednoho roku podala. Rovněž dvě předchozí stížnosti (vždy jako zjevně neopodstatněné, popř. částečně nepřípustné, byly odmítnuty) byly podány proti předběžným opatřením vydaným ve shora vymezeném řízení. V této věci je však ústavní stížnost podána i jménem nezletilého L. N. R.
3. V poměrně obsáhlé ústavní stížností stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími i postupem jejich vydání předcházejícím porušily celou řadu jejich základních práv. Konkrétně namítají, že bylo porušeno jejich právo na ochranu před zásahy do rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"), dále pak jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a konečně i právo na ochranu rodičovství a péče o děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
4. Pokud jde o věc samou, tj. o úpravu styku nezletilého L. s matkou a otcem, tvrdí stěžovatelé, že rozsah jeho styku s matkou je nastaven nedostatečně. Tento rozsah lze podle nich označit za značně minimalistický a rozporný se zájmy dítěte i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. V důsledku tohoto pochybení soudů hrozí zpřetrhání vazeb mezi dítětem a matkou. Stěžovatelé přitom tvrdí, že nezletilý chce být s matkou a odloučením od ní velmi trpí.
5. Dále stěžovatelé zdůrazňují, že matce [stěžovatelka 1)] byla uložena bez objektivních důvodů celá řada omezujících povinností - např. povinnost hradit služby pracoviště Area Fausta, zákaz vycestování s nezletilým mimo území ČR či zákaz podání žádosti o vystavení cestovního dokladu pro nezletilého.
6. Kromě těchto meritorních námitek tvrdí stěžovatelé, že bylo postupem obecných soudů porušeno i jejich právo na spravedlivý proces. Usnesením ze dne 9. 2. 2018, č. j. 32 P 22/2016-1738, totiž Obvodní soud pro Prahu 1 odmítl meritorně rozhodnout o návrhu ze dne 5. 2. 2018 s odůvodněním, že o prakticky totožných otázkách bylo rozhodnuto usnesením ze dne 2. 2. 2018, č. j. 32 P 22/2016-1577, které v době podání návrhu stěžovatelkou 1) i v době rozhodování soudu o něm dosud nenabylo právní moci.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
9. Otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z nich v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, ve kterých nehrozí kolize zájmů rodiče s nezletilým. To však není případ rozhodování o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem. V těchto případech dospěl Ústavní soud k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého.
10. V takovém případě proto Ústavní soud nahlíží na ústavní stížnost nezletilého (zastoupeného rodičem) jako na návrh podaný někým zjevně neoprávněným (shodně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14
ze dne 9. 12. 2014, usnesení
sp. zn. II. ÚS 492/15
ze dne 10. 6. 2015, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1522/15
ze dne 13. 8. 2015, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1950/15
ze dne 9. 9. 2015, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 626/16
ze dne 22. 3. 2016 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Obdobně přistupoval Ústavní soud i v nyní projednávané věci a ústavní stížnost nezletilého L. N. R. zastoupeného matkou (V. M.) odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Vzhledem k nízkému věku dítěte Ústavní soud nepřistoupil k přímému zjišťování názoru dítěte na podanou ústavní stížnost.
12. Ústavní soud dále zohlednil, že ústavní stížností je napadeno předběžné opatření o úpravě styku s nezletilým. Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování o předběžných opatřeních, neboť jde o usnesení, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikováno meritorní rozhodnutí ve věci. Výjimečně i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole.
13. Ústavní soud předně konstatuje, že jakkoliv je ústavní stížnost obsáhlá a postavena na pečlivé rešerši judikatury soudu zdejšího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, konkrétní meritorní námitky jsou v podstatě jen sofistikovaným vyjádřením subjektivní nespokojenosti s právními závěry obecných soudů. Přitom však tyto námitky neobsahují argumenty, které by byly způsobilé vzbudit relevantní pochybnosti o ústavnosti závěrů obecných soudů.
14. Na základě napadeného pravomocného usnesení ze dne 14. 3. 2018, č. j. 18 Co 79/2018 je stěžovatelka 1) oprávněna stýkat se s nezletilým L. každé pondělí od 9:00 hodin do úterý 16:30 hodin a dále vždy ve středu a ve čtvrtek od 9:00 do 16:30 hodin. Byť je tak rozsah styku stěžovatelky 1) s nezletilým menší než rozsah jeho styku s otcem, nelze tvrdit, že by byl "minimalistický" či zcela nedostatečný. Obecné soudy totiž své závěry řádně odůvodnily a vzaly přitom v potaz zejména nejlepší zájem dítěte. Lze rovněž přitakat obecným soudům v tom, že k zásadní změně rozsahu styku nezletilého s oběma rodiči by bylo možné přistoupit až po náležitém zjištění skutkového stavu, přičemž v současné době existují rozpory zejména mezi znaleckými posudky překládanými oběma rodiči a je třeba vyčkat znaleckých posudků soudem ustanovených znalců.
15. Ani uložení povinnosti asistovaného styku s dítětem, zákazu vycestování a zákazu podání žádosti o vydání cestovního dokladu pro nezletilého L. nepovažuje Ústavní soud za neodůvodněné či nepřiměřené. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka 1) již v minulosti nezletilého unesla do Spojených států amerických a k návratu do ČR byla donucena až soudním rozhodnutím (ve věci naposled rozhodoval federální odvolací soud pro 11. obvod; jediným potenciálním opravným prostředkem je tak write of certiorari k Nejvyššímu soudu USA), jeví se tato opatření jako rozumná a proporcionální.
16. Ústavní soud nemůže přitakat ani námitce stran údajného porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud totiž nehodnotí, zda částečné zastavení řízení o návrhu stěžovatelky ze dne 5. 2. 2018 a jeho částečné odmítnutí bylo procesně zcela perfektním řešením, nýbrž pouze to, zda stěžovatelce bylo upřeno právo na přístup k soudu resp. její právo na soudní ochranu. Za podstatné přitom Ústavní soud považuje to, že v napadeném usnesení ze dne 2. 2. 2018, č. j. 32 P 22/2016-1577, Obvodní soud pro Prahu 1 vzal v úvahu návrhy obou rodičů i opatrovníka. Veškeré argumenty obsažené v návrhu ze dne 5. 2. 2018 pak stěžovatelka mohla uplatnit a též uplatnila v rámci odvolání proti tomuto usnesení, o němž posléze rozhodoval Městský soud v Praze. Ve zbytku lze pak odkázat na rozumné a přesvědčivé odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 18 Co 80/2018-1971, zejména jeho odst. 12.-13.
17. Nad rámec uvedeného Ústavnímu soudu nezbývá než ještě jednou zopakovat apel obsažený již v usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3278/17
. Stěžovatelka opakovaně tvrdí, že obecné soudy postupují v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého; přitom je to konflikt mezi rodiči, který nezletilého může poznamenat na celý život. Stěžovatelka by proto měla sledovat prospěch svého nezletilého syna a usilovat o urovnání poměrů v rodině a o zklidnění situace.
18. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl částečně jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu [ve vztahu ke stěžovateli 2)] a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu