Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, Ph.D., zastoupeného Mgr. Michalem Fidrou, advokátem, sídlem Zátkovo nábřeží 448/7, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. března 2025 č. j. 19 Co 2160/2024-485 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2024 č. j. 12 C 183/2021-398, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Romana Kudlaty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na ochranu vlastnictví, spravedlivý proces a rovnost účastníků v řízení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel žil s matkou vedlejšího účastníka v bytě ve vlastnictví vedlejšího účastníka a jeho manželky. Stěžovatel byt užíval na základě podnájemní smlouvy uzavřené s matkou vedlejšího účastníka. V roce 2021 matka vedlejšího účastníka zemřela. Vedlejší účastník, který doposud žil v zahraničí, svou matku před její smrtí navštívil, a v témže bytě s ní a stěžovatelem, později po smrti své matky jen se stěžovatelem, několik měsíců bydlel. Stěžovatel se poté domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení, z toho 10 000 Kč jako vrácení zápůjčky, a 10 000 Kč jako nákladů spojených s užíváním bytu za dobu, kdy tam vedlejší účastník bydlel.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě na zaplacení 10 000 Kč jako vrácení zápůjčky, ve zbylé části žalobu zamítl. Nebylo sporu, že vedlejší účastník od stěžovatele přijal částku 10 000 Kč, vedlejší účastník netvrdil, že stěžovateli peníze vrátil. Důvodný však nebyl nárok na zaplacení nákladů spojených s užíváním bytu; k tomu by měla aktivní legitimaci matka vedlejšího účastníka (do své smrti), nikoli stěžovatel, který byt tehdy obýval na základě smlouvy s ní. Obrana vedlejšího účastníka spočívá na tvrzení, že stěžovatel nadále užívá byt v jeho vlastnictví, aniž za to několik let cokoli hradí. To mezi účastníky nebylo sporné. Tím je vyloučeno bezdůvodné obohacení vedlejšího účastníka vůči stěžovateli za užívání bytu po smrti matky vedlejšího účastníka.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil k odvolání stěžovatele zamítnutí zbylé části žaloby. Jednání stěžovatele nemůže požívat právní ochrany, protože dlouhodobě užívá byt ve vlastnictví vedlejšího účastníka, aniž za to cokoli hradí. Vede se sice jiné řízení o určení vlastnictví vedlejšího účastníka a jeho manželky k tomuto bytu, avšak rozhodný je stav při vydání rozhodnutí. Zapsanými vlastníky jsou nadále vedlejší účastník a jeho manželka. Stěžovateli nadto jejich vlastnictví k bytu muselo být známo již při uzavírání podnájemní smlouvy. Do smrti matky vedlejšího účastníka stěžovatel vlastnictví k bytu nezpochybňoval.
5. Stěžovatel tvrdí, že stěžejním bodem celého sporu je právní titul vedlejšího účastníka k užívání bytu. Vedlejší účastník totiž tvrdil, že byt užíval na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené se stěžovatelem. V řízení se tedy znalecky zkoumala pravost podpisu stěžovatele na předložené listině, avšak bez jednoznačného závěru. Obecné soudy nesprávně aplikovaly § 2991 občanského zákoníku o předpokladech úspěšné žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Podle ustáleného výkladu a judikatury se prokazuje absence právního důvodu na straně žalovaného, nikoli absolutní jasnost vlastnického práva. Vyplývalo-li z dokazování, že vedlejší účastník neměl právní důvod k užívání bytu (nebylo možné určit, že podpis stěžovatele na smlouvě o nájmu je platný), měly z toho obecné soudy vyvodit odpovídající právní závěry, tedy že se vedlejší účastník vůči stěžovateli bezdůvodně obohatil. Obecné soudy znalecký posudek ignorovaly.
6. Úvahy o údajném nepoctivém jednání stěžovatele jsou spekulativní. Soudy se uchýlily k aplikaci obecných ustanovení o nepoctivém jednání, aniž řádně prokázaly jejich aplikovatelnost na nynější věc. Dále došlo k porušení principu rovnosti účastníků v řízení, protože stěžovatel byl zatížen povinností prokazovat negativní skutečnost, zatímco vedlejšímu účastníkovi bylo umožněno opřít svá tvrzení o listinu, aniž by musel prokazovat její pravost. Rozhodnutí soudů konečně stěžovatel považuje za porušení svého práva na ochranu majetku, označuje je za svévolné a rozporné s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva; obecné soudy umožňují, aby kdokoli mohl bez právních následků užívat cizí věc, podaří-li se mu zpochybnit právní postavení vlastníka v jiném, nesouvisejícím řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Spornou částku přitom lze v nynější věci v tomto ohledu za bagatelní považovat (srov. k tomu např. usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1383/19
). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že s výjimkou zjevných excesů je úspěšnost ústavní stížnosti v bagatelních věcech pro její zjevnou neopodstatněnost prakticky vyloučena, neboť věc postrádá ústavněprávní rozměr. Ostatně samotná zákonná úprava omezuje přípustnost dalších opravných prostředků na minimální výši předmětu sporu. Odporovalo by tedy logice věci, aby se přezkum rozhodnutí odvolacích soudů, proti nimž není přípustné dovolání, paradoxně přesunul přímo do roviny ústavního soudnictví.
10. Ústavní soud v minulosti sice dovodil možnost meritorního přezkumu bagatelních věcí, ovšem pouze v případech přesahu vlastních zájmů stěžovatele, existoval-li zájem na respektování judikatury Ústavního soudu, anebo vznikla-li potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů. Ústavní soud však v nyní posuzované věci takové okolnosti neshledal. Stěžovatel je ani netvrdí.
11. Napadená rozhodnutí spočívají na závěru, že za období před smrtí matky vedlejšího účastníka nebyl stěžovatel aktivně legitimován k nároku na náhradu za užívání bytu. Pro období po smrti matky vedlejšího účastníka pak není nárok stěžovatele bez ohledu na předpoklady vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku důvodným, neboť nemůže požívat právní ochrany podle obecných zásad práva soukromého práva (při uplatnění tzv. korektivu dobrých mravů). Námitky stěžovatele opírající se o závěry znaleckého zkoumání k platnosti jeho podpisu na smlouvě se tedy míjí s podstatou věci, a to dokonce nehledě k tomu, že obecné soudy se podle napadených rozhodnutí zabývaly platností podpisu na smlouvě o zápůjčce, nikoli na smlouvě nájemní; v části týkající se zápůjčky však bylo žalobě stěžovatele vyhověno.
12. Podstatu důvodů zamítnutí své žaloby stěžovatel reflektuje prakticky jen tvrzením, že úvahy o jeho nepoctivém jednání jsou spekulativní a že obecné soudy "neprokázaly" aplikovatelnost obecných zásad soukromého práva na nynější věc, aniž však tyto argumenty jakkoli blíže rozvádí. Věcnou argumentaci k nosným důvodům napadených rozhodnutí tedy ústavní stížnost postrádá. Důvody zamítnutí části žaloby na náhradu nákladů spojených s užíváním bytu za dobu života matky vedlejšího účastníka stěžovatel náležitě nereflektuje.
13. Závěr o uplatnění tzv. korektivu dobrých mravů v nynější věci považuje Ústavní soud za obhajitelný, stejně jako závěr o chybějící aktivní legitimaci k podání žaloby za období před smrtí matky vedlejšího účastníka. Tyto závěry spočívají na srozumitelném a přesvědčivém odůvodnění, vychází z relevantních okolností konkrétní věci, důsledky nejsou nijak extrémní či nespravedlivé. Stěžovatel nezpochybňuje, že v bytě vedlejšího účastníka bydlí několik let, aniž mu za to cokoli hradí, ani to, že v bytě původně bydlel na základě smlouvy s matkou vedlejšího účastníka.
Lze rozumět úvahám obecných soudů, že požaduje-li stěžovatel za této situace vydání bezdůvodného obohacení, které je násobně nižší vůči tomu, co naopak stěžovatel vedlejšímu účastníkovi za užívání bytu dluží, není důvod právu stěžovatele přiznat právní ochranu. Ve věci nevyvstala potřeba ústavněprávního výkladu tzv. korektivu dobrých mravů či aktivní legitimace k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení; nejde o nerespektování judikatury Ústavního soudu, ani o věc, která by svým významem přesahovala zájmy stěžovatele.
Ústavní soud nemá další důvody, aby se věcí blíže ze své pozice zabýval.
14. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu