Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 3. 2018 č. j. 10 Nt 751/2018-16, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť má za to, že jim bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na legitimní očekávání nabytí majetku a právo na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku podle čl.
1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy. Současně namítá, že napadené usnesení bylo vydána v rozporu s čl. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 95 Ústavy, které mj. zakotvují princip právního státu, jehož nedílnou součástí je zásada předvídatelnosti, a také právo na právní jistotu a povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem.
2. Usnesením Policie České republiky, KŘP kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 8. 2. 2018 č. j. KRPJ-12591-37/TČ-2018-160781 (dále jen "usnesení PČR") bylo podle ustanovení § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") rozhodnuto o zajištění věci, a to konkrétně peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele v nominální hodnotě 1 400 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") zamítnuta.
Výše citovaným usnesením PČR byly na účtu stěžovatele zajištěny finanční prostředky v hodnotě 1 400 000 Kč na účtu stěžovatele, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že tyto prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, které se měl dopustit podezřelý M. A. B. (dále jen "podezřelý"). Ten měl jako finanční poradce zajišťovat poškozené hypoteční úvěr z důvodu zakoupení nemovitosti, přičemž při jednání s bankou podezřelý bez vědomí a souhlasu poškozené doložil jinou kupní smlouvu s jinými čísly účtů, než ty smlouvy, se kterými souhlasila a které parafovala poškozená, na základě čehož banka převedla úvěrovanou částku na účet, který je veden na bratra podezřelého.
Z tohoto účtu pak byly peníze přeposlány na účet stěžovatele, a to na základě smluvního vztahu mezi podezřelým a stěžovatelem. Bližší obsah napadeného usnesení je účastníkům řízení znám, a proto je Ústavní soud nebude blíže rekapitulovat.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v trestním řízení vedeném proti podezřelému, v jehož rámci došlo k zajištění finančních prostředků stěžovatele, vystupuje v pozici osoby zúčastněné, tedy nikoliv jako obviněný či spoluobviněný. Namítá, že usnesením PČR a bezdůvodným policejním zajištěním majetku, jemuž nezabránil dozorující státní zástupce ani okresní soud, došlo k omezení vlastnického práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny. Podle názoru stěžovatele mělo napadené usnesení okresního soudu, které stvrzuje nezákonný postup policejního orgánu, vycházet z třístupňového testu proporcionality. Ve vztahu k potřebnosti zajištění peněžních prostředků přitom namítá, že zajištění bylo v projednávaném případě zcela bezdůvodným opatřením bez prověření základních skutečností. Policejní orgán se podle stěžovatele totiž nijak nezabýval tím, jaký je vztah stěžovatele a zajištěných finančních prostředků k probíhajícímu trestnímu řízení, tedy zda a na základě čeho existuje podezření, že by měl být stěžovatel spolčen s podezřelou osobou, případně že by měl legalizovat prostředky získané podezřelým z trestné činnosti či zda lze zajištěné finanční prostředky považovat za možný výnos z trestné činnosti. Žádný takový vztah stěžovatele k osobě podezřelé však podle stěžovatele v průběhu řízení nebyl zjištěn. Stěžovatel byl připraven na výzvu policejního orgánu ještě před zajištěním finančních prostředků doložit, že zajištěné finanční prostředky mu byly plněny podezřelým na základě právního titulu, a tedy zcela legálně. Policejní orgán však stěžovatele nevybídl k vysvětlení původu finančních prostředků a bez dalšího přistoupil k jejich zajištění. Stejně tak se orgány činné v trestním řízení nezabývaly zásadou ochrany dobré víry stěžovatele v případě, že by zajištěné finanční prostředky skutečně mohly pocházet z trestné činnosti podezřelého, neboť stěžovateli byla předmětná částka uhrazena na základě smlouvy o prodeji bytu a jednalo se tak o kupní cenu složenou do úschovy. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1470/17 , podle kterého je potřeba dobrou víru nabývajícího vlastníka chránit i v případě, že nabývá věc, jejíž původ se později ukáže nezákonným.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s argumentací okresního soudu, podle kterého absence dobré víry, že mu tyto prostředky mohou náležet, vyplývá ze skutečnosti, že mu tyto prostředky byly odeslány z účtu bratra podezřelého. Podle stěžovatele je takovéto zdůvodnění zcela bezvýznamné, neboť není jeho povinností jakožto příjemce peněz kontrolovat, z jakého účtu byly odepsány, případně kdo je jejich majitelem.
5. Stěžovatel k věci předestírá i další argumentaci stran charakteru prostředků na účtu u banky, vztahu mezi složitelem, schovatelem a příjemcem, včetně povahy jejich práv k předmětu úschovy. Složitel podle argumentace stěžovatele nemá žádný přímý vztah vůči stěžovateli, který jednal v dobré víře, že peněžní prostředky mu zaslány na bankovní účet představují plnění smluvní povinnosti. Proto nebylo možné v rámci usnesení PČR uvažovat o zajištěných prostředcích jako o předmětu zajištění budoucích nároků složitele. Stěžovatel tak uzavírá, že finanční prostředky zajištěné na jeho účtu nikdy nemohly být výnosem z trestné činnosti podezřelého.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že mu rovněž mělo být upřeno jeho procesní právo, aby se mohl vyjádřit k zajištění jeho majetku předtím, než k tomuto opatření ze strany policejního orgánu došlo. Toto své právo mohl poprvé stěžovatel uplatnit až při podání stížnosti proti usnesení PČR, přičemž okresní soud o zamítnutí stížnosti rozhodl, aniž by ve věci nařídil ústní veřejné jednání.
7. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadeným rozsudkem i podáním stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000
(N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001, III. ÚS 303/04
(N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005, III. ÚS 351/04
(N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004, III. ÚS 501/04
(N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005, III. ÚS 606/04
(N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005, III. ÚS 151/06
(N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006,
(N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006, III. ÚS 677/07
(N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení včetně obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012,
III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
12. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
13. Současně nelze opomenout ani faktor plynutí času. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. S ohledem však na to, že v dané věci je trestní stíhání vedené proti podezřelému na samém počátku, dočasné zajištění finančních prostředků stěžovatele se nikterak nedostává do kolize ani s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku.
14. K námitce stěžovatele, že usnesení policejního orgánu bylo nedostatečně odůvodněno, resp. nebyly dostatečně prověřeny všechny rozhodné skutečnosti, které by opravňovaly orgány činné v trestním řízení k postupu, který zvolily, Ústavní soud poukazuje na to, že posuzuje řízení jako celek a dospívá k závěru, že se okresní soud v napadeném usnesení zabýval všemi námitkami, které stěžovatel vznesl, a (poněkud kusé) rozhodnutí policejního orgánu tak v podstatných okolnostech dostatečně dovysvětlil.
K tvrzení stěžovatele, že nemá nic společného se soukromoprávním vztahem, na základě kterého banka poskytla hypoteční úvěr poškozené, a kterou okresní soud označil za irelevantní s odůvodněním, že pro zajištění finančních prostředků je dostačující podezření, že tyto prostředky jsou výnosem z trestné činnosti a trestní řád nevyžaduje, aby šlo o finanční prostředky ve vlastnictví podezřelého, Ústavní soud uzavírá, že neshledává protiústavnost takového závěru. To stejné je možné vztáhnout i k argumentaci stěžovatele stran nabytí finančních prostředků v dobré víře.
Ostatně pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že totožné námitky jako v ústavní stížnosti předestřel stěžovatel již ve stížnosti, o níž rozhodoval okresní soud, který se s nimi náležitě vypořádal. Současně je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu nenáleží přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů ani jejich interpretaci podústavního práva. V této části tedy stěžovatelovy námitky zjevně nedosahují ústavního rozměru. Ve stěžovatelově případě přitom okresní soud, rozhodující o jeho stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, své rozhodnutí odůvodnil dostatečně.
15. Ústavní soud považuje za důležité na závěr poukázat na usnesení sp. zn. II. ÚS 1737/18 , vydané ve skutkově a právně obdobné věci totožného stěžovatele.
16. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu