Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TV Nova s.r.o., sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5 - Hlubočepy, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2023 č. j. 3 Co 5/2023-265, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti petacloud a.s., sídlem Javorová 3096, Most, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 10. 2022 č. j. 12 C 2/2022-27 nařídil předběžné opatření, kterým uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se umožňování stahování a/nebo online zhlédnutí souborů obsahujících záznam dílů 1084 až 1127 audiovizuálního díla "Ordinace v růžové zahradě 2", dílů 4358 až 4573 audiovizuálního díla "Ulice", dílů 1 až 8 audiovizuálního díla "Policie Modrava" a dílů 1 až 10 audiovizuálního díla "Gumy".
3. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením, že změnil usnesení krajského soudu tak, že návrh na nařízení předmětného předběžného opatření se zamítá. Vrchní soud zejména shledal, že stěžovatelka naplnění komponent předpokladů aktivního jednání vedlejší účastnice, jež by znamenaly překročení mezí tzv. "bezpečného přístavu" ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES, o určitých aspektech služeb informační společnosti, a rozsudku Soudního dvora EU ze dne 14. 6. 2017 ve věci C-610/2015, Stichting Brein proti Ziggo BV a XS4ALL Internet BV (ve věci portálu Pirate Bay), neosvědčila. Vrchní soud nemá za dostatečně osvědčené, že by vedlejší účastnice porušovala své povinnosti obsažené v § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti se zásahy do autorských práv stěžovatelky, tedy že by vedlejší účastnice přes upozornění stěžovatelky poskytovala dotčené seriály zdarma ke stažení na svých webových stránkách. Uvedené nelze dovodit jen z pouhé existence vyhledávače, jenž je zcela běžnou činností (funkcí) mnoha internetových platforem a veřejných úložišť, a to včetně našeptávače. Stejně tak je třeba nahlížet na kreditový systém či na reklamu umístěnou na stránkách vedlejší účastnice, neboť ani tyto okolnosti nemohou samy o sobě vést k závěru o jejím jednání zakládajícím odpovědnost za uživateli uložený obsah.
4. Stěžovatelka zejména namítá extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními vrchního soudu, když jeho závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (exekutorských zápisů), ze kterých jednoznačně plyne shoda obsahu souborů poskytovaných vedlejší účastnicí na její platformě známé pod názvem "uložto" s pořady dostupnými na VOYO, tj. na platformě stěžovatelky. Stěžovatelka též výslovně uvedla skutečnosti svědčící o tom, že konkrétní díly pořadů, které byly opakovaně vedlejší účastnici nahlášeny, se na její platformě opakovaně vyskytovaly. Na straně vedlejší účastnice nelze nalézt žádné okolnosti, které mohou být významné pro vyloučení její přímé odpovědnosti. Naopak z její strany dochází k řadě kroků potvrzujících její přímou odpovědnost, jako např. aktivní znesnadňování možnosti účinně nahlásit protiprávní obsah, absence využití technologických prostředků k zamezení protiprávnímu jednání či založení hospodářského modelu na výskytu protiprávního obsahu. Jednání vedlejší účastnice je podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy soutěže, je nejen způsobilé přivodit stěžovatelce újmu, ale skutečně ji způsobuje. Jde tedy o zásah do práva stěžovatelky na svobodné podnikání, kterému nebyla vrchním soudem poskytnuta přiměřená ochrana. Shodně lze konstatovat též zásah do práv k duševnímu vlastnictví stěžovatelky.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94
(N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99 , ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000 , ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
9. Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání, popř. trvání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01
(N 178/24 SbNU 327), a usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10 , ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 ]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na (ne)vydání předběžného opatření. Ústavní soud v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na (ne)vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15 ].
10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí vrchního soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených shledáno porušením tvrzených základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry vrchního soudu jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)], a to včetně argumentace týkající nenaplnění komponent předpokladů aktivního jednání vedlejší účastnice, jež by znamenaly překročení mezí tzv. "bezpečného přístavu" ve smyslu výše připomenutých právních předpisů a judikatury Soudního dvora EU (viz odstavec 3.). Ústavní soud proto závěry vrchního soudu považuje za ústavně konformní.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu