Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Marie Minářové, advokátky se sídlem Ludmily Konečné 14, Brno, zastoupené JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Bartošova 4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. 9 To 12/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 4 T 20/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, v němž byla opatřením předsedkyně senátu Městského soudu v Praze (poté, co byl zproštěn z funkce zmocněnce JUDr. Karel Mikulášek) ustanovena společným zmocněncem 148 poškozených pro oblast Brno v trestní věci vedené proti Ing. I. B., Ing. P. A. a Ing. E. M., obviněným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. z. Po pravomocném ukončení věci stěžovatelka vyúčtovala podle advokátního tarifu vzniklé náklady, městský soud však její návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zamítl a stížnostní soud zamítavé rozhodnutí potvrdil s tím, že nejde o ustanovení zmocněnce poškozeného ve smyslu § 51a tr. ř., a stát proto není povinen hradit náklady zmocněnce podle § 151 tr. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že oba soudy rozhodly nesprávně, neboť příslušné normy aplikovaly přepjatě formálně. Má za to, že společným zmocněncem byla ustanovena dle § 51a odst. 1 tr. ř., nikoli dle § 44 odst. 2 tr. ř., přičemž není její věcí, aby přezkoumávala, zda jednotliví poškození požádali o bezplatnou právní pomoc. Poukazuje též na to, že jí předsedkyně senátu sdělila, že náklady zmocněnce bude hradit stát podle § 151 odst. 1 tr. ř. Zdůrazňuje, že vykonávala práci ve prospěch a v zájmu veřejném a nelze po ní spravedlivě požadovat, aby tuto práci dělala zadarmo. Ani po poškozených nelze požadovat, aby hradili náklady zmocněnce, který byl ustanoven státem v zájmu plynulosti trestního řízení. V tom vidí nerovnost s poškozenými, kteří si svá práva mohou uplatňovat sami. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 763/05
,
I. ÚS 3336/09
,
I. ÚS 1595/10
,
I. ÚS 344/04
a
I. ÚS 505/05
.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou obdobné jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavních stížností jiných společných zmocněnců poškozených v dané trestní věci, vedené proti obviněným Ing. I. B., Ing. P. A. a Ing. E. M., a to JUDr. Kateřiny Perthenové (
sp. zn. I. ÚS 2883/10
), JUDr. Milana Chrudiny (
sp. zn. II. ÚS 1738/12
), JUDr. Pavla Vespalce (
sp. zn. IV. ÚS 1768/12
) a JUDr. Ervína Perthena (
sp. zn. I. ÚS 1796/12
), které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit.
Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení
sp. zn. I. ÚS 1796/12
ze dne 1. 10. 2012 (v němž také shrnul závěry vyslovené ve shora citovaných obdobných věcech), nelze mít námitek proti závěru obecných soudů, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle § 44 odst. 2 tr. ř. a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému k návrhu tohoto poškozeného podle § 51a tr. ř. Pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. Pokud jde tedy o určení společného zmocněnce dle § 44 odst. 2 tr. ř., je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady zmocněnce stát nehradí. Takový výklad byl shledán ústavně souladným již v usnesení
sp. zn. I. ÚS 2883/10
ze dne 8. 12. 2011, na něž obecné soudy obou stupňů příznačně poukázaly i v nyní projednávané věci. Ústavní soud na uvedeném právním názoru nehodlá nic měnit s tím, že v řešení § 44 odst. 2 tr. ř. shledává obdobu s řešením určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii.
V uvedeném rozhodnutí
sp. zn. I. ÚS 1796/12
Ústavní soud řešil i námitku stran zavádějícího sdělení předsedkyně senátu, že náklady zmocněnců bude hradit stát. I v tomto směru lze odkázat na jeho závěr, že postup předsedkyně senátu lze sice skutečně místy považovat za zavádějící, nicméně v každém případě z její strany nedošlo k vydání formalizovaného rozhodnutí ve smyslu zákona, které jediné by, zejména u osob právně znalých, mohlo plnohodnotně vzbudit legitimní očekávání stran zadání úkolu a příslibu zaplacení odměny za něj. Lze proto souhlasit s obecnými soudy v tom, že si společní zmocněnci museli být vědomi požadavků, jež klade zákon na řádný výkon pravomoci soudu. Jinou možnost stěžovatelka (jako advokátka – zmocněnec poškozených), než aby vzniklé náklady vyúčtovala poškozeným, které zastupovala, nemá.
Odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu je nepřípadný, neboť ta se týká rozhodování o odměně advokáta jako zástupce ustanoveného účastníka řízení rozhodnutím soudu v civilních věcech a rozhodování o odměně a náhradě výdajů ustanoveného obhájce v trestních věcech, nikoli však postupu dle ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu