Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 č. j. 23 Co 86/2024-512, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 7. 11. 2023 č. j. 10 C 55/2016-503 zastavil řízení o odvolání stěžovatele jako žalobce proti usnesení obvodního soudu ze dne 14. 12. 2021 č. j. 10 C 55/2016-447 podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek z odvolání ve lhůtě stanovené usnesením obvodního soudu ze dne 22. 4. 2022 č. j. 10 C 55/2016-472, které mu bylo doručeno dne 14. 7. 2023 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že je advokát. Ústavní soud proto akceptoval, že stěžovatel nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen jiným advokátem, když podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 290/2015 Sb.), je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem.
6. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03 , ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 , ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti napadenému usnesení městského soudu podal současně s ústavní stížností i dovolání, ve kterém navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení městského soudu v celém rozsahu. V ústavní stížnosti uvedl, že předpokládá, že nejdříve bude projednáno dovolání a následně případně ústavní stížnost. Stěžovatel dále uvedl, že v předmětné věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 55/2016 podal rovněž návrh na obnovu řízení.
9. Napadené usnesení městského soudu obsahuje poučení, že proti tomuto rozhodnutí lze za podmínek uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podat dovolání.
10. Dotazem učiněným na infocentru obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížností napadenému usnesení městského soudu podal stěžovatel dne 17. 6. 2024 dovolání (č. l. 519 spisu obvodního soudu), o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
11. Stěžovatel tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozhodnutí městského soudu je v souladu s poučením poskytnutým městským soudem (za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř.) přípustné dovolání, které stěžovatel podal, avšak dosud o něm nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a teprve po jeho skončení bude moci znovu podat ústavní stížnost. Stěžovatel tak doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
12. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2024
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj