Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti B e H o spol. s r. o., sídlem Staré Ransko 154, Krucemburk, zastoupené JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2023 č. j. 7 Afs 21/2023-75, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2022 č. j. 30 Af 32/2021-138, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. března 2021 č. j. 11701/21/5000-10610-712343 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro kraj Vysočina ze dne 21. října 2019 č. j. 1691314/19/2900-31472-710026, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro kraj Vysočina, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Ministerstvo průmyslu a obchodu poskytlo stěžovatelce dotaci ve výši 14 000 000 Kč na realizaci projektu "Inovace manipulátoru lahví a jeho uvedení do sériové výroby".
3. Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen "finanční úřad") vydal napadený platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 6 280 197 Kč.
4. Odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru zamítlo Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím a napadený platební výměr potvrdilo.
5. O žalobě stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Krajský soud shledal, že stěžovatelka vymezila předmět plnění dotované zakázky příliš široce, když mimo jiné spojovala vzájemně nesouvisející plnění do jednoho celku, čímž obcházela smysl, cíl a účel poskytnuté dotace a omezila tak soutěž o dotovanou zakázku. Stěžovatelka jako předmět plnění dotované zakázky označila i taková plnění, která neměla v zásadě žádný vztah k účelu poskytnuté dotace, resp. která by bylo možno charakterizovat jako obecnou údržbu či zlepšování stávajících objektů stěžovatelky. Krajský soud se ztotožnil rovněž se závěry správních orgánů ohledně deficitu kvalifikačních předpokladů vybraného dodavatele, který proto měl být stěžovatelkou vyřazen z účasti v soutěži o předmět plnění dané zakázky. Soud dále konstatoval, že stěžovatelka prokazatelně vlastní činností prováděla stavební práce na své stavbě, čímž porušila tzv. zákaz aktivace; konečně také nepřisvědčil ani její námitce, že odvod za porušení dotačních pravidel byl vyčíslen v nepřiměřené výši.
6. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a o vrácení soudního poplatku (výrok III). Nejvyšší správní soud se postupně vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelky a v posuzované věci se plně ztotožnil s hodnocením a závěry krajského soudu, které považuje za správné a náležitě vyargumentované.
7. Stěžovatelka uvádí, že důvody zavdávající rozpor napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem spatřuje zejména v posouzení a procesním postupu týkajícího se tří právních otázek, které byly předmětem řízení, přičemž se jednalo o vymezení předmětu zadávacího řízení, výkladu pojmu "aktivace" a otázky odborné způsobilosti zvoleného dodavatele. K první a druhé otázce byly ve věci předloženy stěžovatelkou znalecký posudek a odborné vyjádření, které správní orgány ani soudy nevzaly v potaz a nevypořádaly se s nimi zákonným (náležitě zdůvodněným) způsobem. K nevyloučení zvoleného dodavatele stěžovatelka uvádí, že právě za situace, že by tohoto jediného uchazeče vyloučila, byl by její postup contra legem, neboť by byla nucena nastavit kvalifikační předpoklady tak, aby nebyly žádným z uchazečů splnitelné a nadto by neúměrně zvyšovala náklady ke splnění účelu předmětné dotace. Stěžovatelka má za to, že nemůže být penalizována proto, že nezvolila postup, který je takto hojně ve vztahu k veřejným zakázkám shledáván jako protiprávní.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či v jemu předcházejícím daňovém řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů (srov. zejména body 20 až 26 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) jsou ústavně souladné, jsou obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu; Nejvyšší správní soud navíc srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu za případné. Ústavní soud neshledal na klíčových závěrech správních soudů (tj. skutečnosti, že stěžovatelka spojovala vzájemně nesouvisející plnění do jednoho celku, čímž obcházela smysl, cíl a účel poskytnuté dotace a omezila tak soutěž o dotovanou zakázku, za předmět plnění dotované zakázky označila i taková plnění, která neměla v zásadě žádný vztah k účelu poskytnuté dotace, jakož i závěrů ohledně výkladu pojmu "aktivace" a odborné způsobilosti zvoleného dodavatele) cokoliv neústavního.
Na právních závěrech správních soudů tedy neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry správních soudů a daňových orgánů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu