Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: M. T. B., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 7, Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem Sokolovská 161/2170, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, č.j. 6 Tdo 1607/2014-139, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Konkrétně stěžovatel brojí proti tomu, že posouzení skutečnosti, zda se v daném případě jednalo o zvlášť závažný zločin účasti na organizované skupině, nemělo být provedeno podle trestního zákoníku (§ 361), jelikož Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (dále také jen "Úmluva") definuje v čl. 2 písm. a) pojem "organizovaná zločinecká skupina" jako strukturovanou skupinu tří nebo více osob, existující po určité časové období a jednající se vzájemné shodě s cílem spáchat jeden či více "závažných trestných činů" nebo trestných činů stanovených v souladu s touto Úmluvou, aby získala, přímo či nepřímo, finanční nebo jiný hmotný prospěch.
Podle písm. b) téhož článku Úmluvy pak "závažný trestný čin" znamená jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu, za který je stanoven trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně čtyři roky nebo trest přísnější, přičemž u přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle § 341 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku činí horní hranice trestu odnětí svobody pouze tři roky.
Použití § 361 odst. 1, alinea 2. trestního zákoníku tak bylo podle názoru stěžovatele v přímém rozporu s čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého, stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. S ohledem na výše uvedenou interpretaci Úmluvy tak dle přesvědčení stěžovatele nebyly splněny podmínky pro souzení jeho jednání jako "závažného trestného činu", který je nutným znakem "organizované zločinecké skupiny", nýbrž měl být zohledněn obsah Úmluvy, která má přednost před zákonem a jejíž úprava je pro něj příznivější. Podle mínění stěžovatele tak měla být v jeho věci aplikována Úmluva, která však zůstala opomenuta.
Stěžovatel pak namítá také to, že v trestním zákoníku není obsažena žádná skutková podstata, která by postihovala jednání spočívající v tzv. účelovém sňatku a v následném podání žádosti o vízum či povolení k pobytu. Absence takové skutkové podstaty nemůže podle stěžovatele odůvodňovat nesprávné univerzální použití skutkové podstaty napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, jak tomu bylo i v jeho případě.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V ústavní stížnosti stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje námitky již uplatněné v dovolání. Přestože na tyto námitky Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí již dostatečně reagoval a zcela adekvátně se s nimi vypořádal, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ve vztahu k těmto námitkám stěžovatele lze však zcela odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ten připustil, že Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu skutečně obsahuje definice organizované zločinecké skupiny a zvlášť závažného zločinu, tak jak je uvádí stěžovatel. Nejvyšší soud nicméně naprosto správně konstatoval, že z Úmluvy rozhodně nelze dovodit, že by zapovídala smluvním státům, aby ke splnění požadavků, které pro ně na úseku boje s organizovaným zločinem vyplývají, za účelem ochrany základních práv nejen svých státních příslušníků, ale i dalších osob, přijaly právní úpravu, která hrozbou trestním postihem zabezpečí tento cíl ještě důsledněji, než vyplývá přímo z požadavků stanovených Úmluvou (blíže viz s. 13-14 usnesení Nejvyššího soudu).
Jinými slovy - úpravu obsaženou v Úmluvě je třeba chápat pouze jako určité minimum toho, co se Česká republika v oblasti boje s organizovaným zločinem zavázala zařadit do svého vnitrostátního právního řádu. Pakliže Česká republika přijala (resp. již v době ratifikace Úmluvy měla přijatou) takovou národní úpravu, která je ve srovnání s požadavky na legislativní opatření kladenými Úmluvou širší, nelze v aplikaci této právní úpravy na jednání stěžovatele spatřovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V této souvislosti lze doplnit, že právní úprava organizované zločinecké skupiny (§ 129 trestního zákoníku) a trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361 odst. 1 trestního zákoníku) v trestním zákoníku se v podstatě shoduje i s právní úpravou obsaženou již v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně s § 89 odst. 17 trestního zákona (zločinné spolčení) a s § 163a trestního zákona (trestný čin účasti na zločinném spolčení), když se liší v zásadě pouze používanou terminologií.
Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatele tykajícím se přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. I zde se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, který v reakci na obsah dovolání stěžovatele uvedl, že je zcela nerozhodné, že trestní zákoník neobsahuje žádnou skutkovou podstatu, ze které by plynul závěr, že uzavření účelového sňatku a následné podání žádosti o vízum je trestným činem. Podstatné je, že jednání stěžovatele naplnilo znaky přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky, u kterého je předmětem postihu kořistění pachatele na realizaci nelegální imigrace ("kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky"), což je skutečnost, která byla v případě stěžovatele jednoznačně prokázána.
Pro úplnost je možno dodat, že se obecné soudy podrobně zabývaly podřazením jednání stěžovatele jak pod skutkovou podstatu trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, tak pod skutkovou podstatu trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky a obojí také řádně zdůvodnily (podrobně viz zejména s. 116-126 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, s. 76-83 rozsudku Městského soudu v Praze a s. 14 usnesení Nejvyššího soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2015
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu