Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Brejchové, zastoupené Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem Nádražní 308/3, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2022, č. j. 10 Co 8/2022-243, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti napadenému usnesení obecného soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se domáhala zastavení exekuce vedené proti ní, neboť exekuční titul - exekuční zápis podle ní nesplňuje podmínku materiální vykonatelnosti, neboť v něm nebyla uvedena doba plnění ve vztahu ke smluvní pokutě. Soudní exekutor na základě návrhu stěžovatelky (povinné) se souhlasem oprávněného (obchodní společnosti Albert Česká republika, s.r.o.) usnesením ze dne 24. 6. 2019, č. j. 203 EX 01877/15-181, exekuci částečně zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne 11. 7. 2019. Soudní exekutor dne 31.
5. 2021 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 203 Ex 01877/15-223, kterým zavázal povinnou zaplatit oprávněné náklady ve výši 16 819 Kč představující odměnu zástupce oprávněné za sepsání návrhu na zahájení řízení, první poradu s klientem včetně přípravy a zastoupení, vyjádření k návrhu manžela povinné na zastavení exekuce a vyjádření k návrhu povinné na zastavení exekuce. Proti tomuto příkazu podala povinná námitky, ve kterých namítala, že se soudní exekutor nezabýval zaviněním na zastavení exekuce za situace, kdy částečné zastavení exekuce v rozsahu cca 98% zavinila oprávněná, která k exekuci přistoupila přesto, že exekuční titul byl částečně materiálně nevykonatelný.
Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 8. 2021, č. j. 53 Nc 1845/2005-112, byl předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Následně soudní exekutor vydal dne 9. 11. 2021 nový příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 203 Ex 01877/15-233, kterým přiznal oprávněné náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s návrhem manžela povinné na zastavení exekuce prováděné přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, který byl soudem pravomocně zamítnut. Téhož dne vydal soudní exekutor usnesení, kterým rozhodl o povinnosti oprávněné uhradit povinné náklady řízení ve výši 29 666,88 Kč představující odměnu zástupce povinné, která měla převážný procesní úspěch v řízení o zastavení exekuce.
Krajský soud v Ostravě nyní napadeným usnesením k odvolání oprávněné ve výroku I zrušil toto usnesení soudního exekutora a řízení o nároku povinné na přiznání nákladů řízení v souvislosti s částečným zastavením exekuce zastavil, výrokem II rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Nemaje k dispozici jiný prostředek nápravy, stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti napadá rozhodnutí krajského soudu, kterým zrušil usnesení soudního exekutora a řízení o jejím nároku na přiznání nákladů řízení v souvislosti s částečným zastavením exekuce zastavil. Nesouhlasí s úvahami soudu. Podle názoru stěžovatelky rozhodnutí soudního exekutora o částečném zastavení exekuce nebylo rozhodnutím, kterým se řízení končí. Ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. v něm tedy nemělo být rozhodnuto o nákladech exekučního řízení. Soudní exekutor o úhradě nákladů exekučního řízení měl rozhodnout až následně samostatným usnesením, v němž by zohlednil úspěch v řízení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení navíc v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
6. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
7. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadené usnesení týkající se nákladů řízení, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud ještě připomíná, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů.
Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08
(N 59/52 SbNU 583) a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12 , ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 , ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 , ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
8. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu