Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené P. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. června 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1599 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. června 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1602, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajské nemocnice Liberec a. s., sídlem Husova 10, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud rozhodl o její věci přednostně, tedy mimo pořadí, v jakém její ústavní stížnost k Ústavnímu soudu došla (§ 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Pro případ, že by měl Ústavní soud za to, že stěžovatelka nezmocnila advokáta k podání ústavní stížnosti, a že advokát bez výslovného zmocnění není oprávněn ústavní stížnost podat, stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud ustanovil pro řízení před Ústavním soudem k zastupování zástupce z řad advokátů.
4. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 457 670 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2019 č. j. 19 C 295/2014-764 žalobu stěžovatelky zamítl. Proti rozsudku okresního soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání.
5. V průběhu odvolacího řízení podal opatrovník stěžovatelky návrh na zproštění z funkce opatrovníka a syn stěžovatelky podnět ke zproštění ustanovení opatrovníka a o zastoupení stěžovatelky. Stěžovatelka dále v zastoupení opatrovníkem podala návrh na přerušení řízení.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 6. 6. 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1599 rozhodl, že návrh opatrovníka stěžovatelky na jeho zproštění z funkce opatrovníka se zamítá (výrok I.), a že zastoupení stěžovatelky J. H., synem stěžovatelky ("dále jen "syn stěžovatelky"), se nepřipouští (výrok II.).
7. Krajský soud dále napadeným usnesením ze dne 6. 6. 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1602 rozhodl, že návrh stěžovatelky na přerušení tohoto řízení do rozhodnutí o opravných prostředcích proti usnesení o odložení podnětu k zahájení trestního řízení sp. zn. KRPL-27817-26/TČ- 2014-180571 se zamítá.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti rozhodnutí, kterým krajský soud nevyhověl podnětu jejího syna a návrhu jejího opatrovníka na zproštění z funkce opatrovníka. Ustanovený opatrovník navrhl své zproštění podle § 20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), jednak pro střet zájmů zjištěný ze skutečností, které mu stěžovatelka sama telefonicky sdělila. Opatrovník dále návrh odůvodnil tím, že dne 2. 6. 2024 dodatečně zjistil, že jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy stěžovatelky, neboť na něj syn stěžovatelky podal trestní oznámení pro neoznámení trestného činu, a zároveň podal na opatrovníka stížnost k České advokátní komoře (dále jen "ČAK"), kde tvrdí, že opatrovník se nechce nechat zprostit opatrovnictví i když k němu stěžovatelka ani její syn nemají důvěru. Krajský soud nevyhověním návrhu na přerušení řízení ustanoveného opatrovníka vystavil dalšímu střetu zájmů a ignoroval tak samotnou podstatu institutu střetu zájmů. Tvrdí-li stěžovatelka, že je obětí pokusu o vraždu, a její syn dal na ustanoveného opatrovníka stížnost k ČAK a trestní oznámení pro neoznámení vraždy, je opatrovník diskvalifikován. Opatrovník nemůže zastupovat řádně zájmy stěžovatelky, když ho její syn viní z toho, že ji nezastupuje řádně, protože neoznamuje pokus o její vraždu a čelí proto trestnímu stíhání. Formální střet zájmů zde proto existuje. Stěžovatelka poukazuje na to, že § 20 zákona o advokacii nedává advokátovi na vybranou, advokát musí soudu navrhnout své zproštění a soud nemá volbu. Důvody střetu zájmů jsou přitom stanoveny na ochranu klienta.
9. Nevyhoví-li soud žádosti o zproštění opatrovníka z funkce, nutí opatrovníka vystupovat před soudem a tím poruší jeho právo nebýt nucen upřednostňovat zájmy stěžovatelky a jednat tak proti svým zájmům. Jednal-li opatrovník ve střetu zájmů, nebyla stěžovatelka řádně zastoupena. Soud však měl na tuto skutečnost jiný pohled, protože ustanovením opatrovníka se zbavil obstrukcí syna stěžovatelky. Krajský soud tak k újmě stěžovatelky nezajistil, aby mohla jednat před soudem podle své volby sama nebo prostřednictvím opatrovníka, který by plně hájil její zájmy (u kterého nemá pochybnosti). Tím je stěžovatelce v řízení odepřen přístup k soudu a právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka nemůže před soudem jednat sama ani prostřednictvím svého syna, kterému dala plnou moc.
10. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nepřerušil řízení do doby, kdy by stěžovatelka prostřednictvím osoby, která není ve střetu zájmů, uplatnila v trestním řízením všechna tvrzení a důkazy a mohla je poté použít i v civilním řízení. Stěžovatelka z důvodu procesního postupu, který zvolila v trestním řízení, nemůže svému opatrovníkovi sdělovat všechny skutečnosti, které považuje za trestněprávně relevantní a které nemůže uplatnit v civilním řízení, aby nezmařila trestní řízení. Přerušil-li by soud podle návrhu civilní řízení do konečného odložení trestního oznámení nebo ukončení trestního řízení, těmito vadami by civilní řízení nezatížil. Okresní soud sice žalobu stěžovatelky zamítl, neboť léčba stěžovatelky nebyla jednáním vedoucím k usmrcení, stále však je věc prošetřována v trestním řízení a není o ní definitivně rozhodnuto.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu ze dne 6. 6. 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1602, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na přerušení řízení, tomu tak není.
12. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, protože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Napadené usnesení o nevyhovění návrhu stěžovatelky na přerušení řízení je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jeho důsledkem je toliko pokračování řízení, ve kterém je meritorně rozhodováno.
15. Podle názoru Ústavního soudu nelze v nyní posuzované věci v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17 , ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17 , usnesení ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1105/18 či usnesení ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2716/19 ).
16. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 6. 6. 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1599, kterým nebylo vyhověno návrhu na zproštění funkce opatrovníka, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci za níže popsané procesní situace (viz sub 19) je advokát P. H. i bez výslovného zmocnění stěžovatelky oprávněn ústavní stížnost podat a v řízení o ústavní stížnosti ji zastupovat. Stěžovatelka je tedy řádně právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
19. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, který nevyhověl návrhu jejího opatrovníka na zproštění funkce opatrovníka. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla původně omezena ve svéprávnosti (nebyla způsobilá nakládat s majetkem a finančními částkami, které přesahují 100 Kč týdně, pořídit závěť, uzavírat smlouvy atd.) na dobu pěti let, které však již zaniklo, a v současné době probíhá nové řízení o omezení svéprávnosti, které dosud nebylo skončeno, stěžovatelka tedy nemá hmotněprávního opatrovníka.
V předmětném řízení bylo doloženo, že stěžovatelka trpí demencí, pohybuje se na vozíku, ale neprojevuje se, a neuplatňuje žádné procesní požadavky, ty činí pouze její syn. Nebylo zjištěno, že by se její stav zlepšoval. Její zastoupení proto shledal krajský soud s ohledem na její zdravotní stav nezbytným. Z hlediska vyjádření souhlasu s trestním oznámením krajský soud zdůraznil, že v nastalé situaci stěžovatelka může být při svém zdravotníma stavu snadno manipulovatelná, a proto měl soud za to, že není schopna řádně formulovat svoji vůli, ale hlavně není schopna plně posoudit dopad svého jednání.
Podává-li syn stěžovatelky trestní oznámení na členy senátu, znalce či opatrovníka, nelze z toho podle krajského soudu dovozovat, že by to byla vůle stěžovatelky, byť by ji tato sama vyjadřovala. Krajský soud proto dovodil, že podané trestní oznámení na opatrovníka stěžovatelky nezakládá rozpor zájmů opatrovníka a stěžovatelky. Opatrovník postupuje řádně při hájení práv stěžovatelky, a proto krajský soud neshledal důvod pro zproštění opatrovníka funkce.
20. Krajský soud shledal nutnost zastoupení stěžovatelky opatrovníkem i z toho důvodu, že zastupování stěžovatelky jejím synem nelze připustit. Syn stěžovatelky se v průběhu jednání krajského soudu dne 29. 5. 2024 domáhal toho, aby mohl zastupovat stěžovatelku sám na základě udělené plné moci. Krajský soud však s ohledem na zdravotní stav stěžovatelky a na její předchozí omezení svéprávnosti a netvrzení a nedokládání zlepšení jejího psychického stavu neměl za to, že by stěžovatelka byla schopna platně udělit plnou moc v řízení o částku 1 457 670 Kč. I pro případ platného zastoupení nelze podle krajského soudu zastoupení synem stěžovatelky připustit, a to s ohledem na jeho nevhodné chování před soudem.
Syn stěžovatelky není způsobilý k řádnému zastupování stěžovatelky v soudním řízení, když během tohoto řízení postupuje nikoli v zájmu stěžovatelky na urychleném rozhodnutí ve věci (podává nedůvodné opakované návrhy, posílá zahlcující množství částečně pozměňovaných a doplňovaných podání, při jednání se nedovede ovládnout a zasahuje do průběhu jednání) stupňuje agresivitu svého jednání a snaží se zastrašovat a útočit na osoby, které se na řízení podílejí. Krajský soud proto rozhodl o nepřipuštění zastoupení synem stěžovatelky a zachování opatrovnictví P.
H.
21. Z výše uvedených závěrů krajského soudu vyplývá, že opatrovník postupuje při hájení práv stěžovatelky řádně, a proto zde za dané procesní situace není důvod pro zproštění opatrovníka funkce, když podané trestní oznámení na opatrovníka stěžovatelky, jak bylo výše uvedeno, nezakládá rozpor zájmů opatrovníka a stěžovatelky. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Ačkoli opatrovník podává ústavní stížnost jako zástupce stěžovatelky, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že některé námitky uplatňuje sám za sebe (jako soudem ustanovený opatrovník), když to byl právě on, kdo požádal soud o zproštění funkce opatrovníka. Opatrovník namítá především, že jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy stěžovatelky. Ústavní stížnost však formuluje jako podanou pouze samotnou stěžovatelkou, vlastní ústavní stížnost (sám za sebe) nepodává.
23. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí návrhu na zproštění z funkce opatrovníka má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil, a neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky.
24. Ústavní soud konstatuje, že závěr krajského soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nemá žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 6. 6. 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1599 nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 6. 6. 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1602 Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, neboť neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
27. Návrhu stěžovatelky na postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu