Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele TRIODON, spol. s r.o., se sídlem 6. května 38, Fryšták, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2023, č. j. 7 Afs 160/2021-89, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i z předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2021, č. j. 31 Af 8/2019-177, následující skutečnosti.
3. Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen "správce daně") zahájil u stěžovatele daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") mj. za zdaňovací období září 2009 až květen 2010 a červenec 2010 až prosinec 2011. Po provedeném dokazování neuznal stěžovatelem uplatněný nárok na odpočet daně z daňových dokladů vystavených společností Carenex plus s.r.o., DIČ: CZ28868447 (dále jen "CARENEX"), která měla pro stěžovatele zajistit realizaci reklamy v rámci sportovních a společenských akcí souvisejících s motoristickým sportem formou polepů na zúčastněných závodních vozidlech, a upravil odpočet daně podle § 78 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Na základě zprávy o daňové kontrole vydal správce daně dne 1. 7. 2014 dodatečné platební výměry, jimiž stěžovateli doměřil DPH za předmětná zdaňovací období a sdělil povinnost uhradit penále z doměřené daně. Proti dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, která odvolací finanční ředitelství (dále "žalovaný" nebo "vedlejší účastník") zamítlo rozhodnutími ze dne 26. 8. 2015, č. j. 28113/15/5300-22442-711359, č. j. 28114/15/ 5300-22442-711359 a č. j. 28115/15/5300-22442-711359.
4. Stěžovatel nejprve podal proti těmto rozhodnutím žaloby, které Krajský soud v Brně zamítl rozsudky ze dne 31. 7. 2017, č. j. 31 Af 52/2015-256, č. j. 31 Af 53/2015-259 a č. j. 31 Af 54/2015-260. Poté podal proti citovaným rozsudkům kasační stížnosti, přičemž Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Afs 327/2017-61 a č. j. 1 Afs 328/2017-66, a ze dne 16. 5. 2018, č. j. 10 Afs 283/2017-73, zrušil, a to včetně rozhodnutí o odvolání a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatel unesl důkazní břemeno stran prokázání deklarovaného dodavatele reklamních plnění.
5. V navazujícím řízení, které je předmětem této ústavní stížnosti, pak žalovaný (po posouzení důkazů provedených v rámci řízení před správcem daně a důkazů provedených v rámci odvolacího řízení) uzavřel, že stěžovatel byl účasten transakcí zasažených podvodem na DPH, o čemž vědět měl a mohl. S touto změnou právního názoru byl stěžovatel v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, seznámen písemností ze dne 24. 10. 2018, č. j. 46800/18/5300-21442-711359, ve které mu byla stanovena lhůta v délce 15 dnů, v níž se stěžovatel mohl vyjádřit ke skutečnostem, s nimiž byl seznámen, a navrhnout doplnění důkazních prostředků. Vyjádření stěžovatele k seznámení bylo žalovanému doručeno dne 21. 11. 2018. Dne 19. 12. 2018 pak vydal žalovaný rozhodnutí č. j. 56360/18/5300-21442-711359, kterým odvolání zamítl podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a potvrdil napadená prvoinstanční rozhodnutí správce daně.
6. Rovněž rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 56360/18/5300-21442-711359 napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně, ten však jeho žalobě nevyhověl a rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 31 Af 8/2019-177, ji zamítl. V případě stěžovatele žalovaný doložil skutečnosti, které jsou ve svém souhrnu podkladem pro důvodnou domněnku o existenci daňového podvodu (chybějící daně v řetězci), a zároveň uvedl objektivní nestandardní okolnosti, které měly být stěžovateli známy a které ve svém souhrnu tvoří logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které spolehlivě prokazují, že stěžovatel mohl a měl vědět, že se účastní řetězce zasaženého podvodem na DPH. Jednotlivé námitky stěžovatele, kterými zpochybňoval samotnou existenci daňového podvodu a naplnění objektivních okolností, pro něž mohl a měl vědět o existenci podvodu na DPH, podle krajského soudu nemohou závěr žalovaného vyvrátit. Podle názoru krajského soudu tak nemohl být v dobré víře, že se neúčastní podvodu na DPH.
7. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Podle ustálené judikatury musejí daňové orgány ve vztahu k existenci podvodu vysvětlit, v čem tkvěla jeho podstata, či vylíčit řetězec skutkových okolností, ze kterých je v souhrnu možné dovozovat, že se o daňový podvod jednalo. Této povinnosti přitom dostály. Jestliže správce daně prokáže, že k daňovému podvodu došlo, je třeba dále přistoupit ke zkoumání subjektivní stránky účasti konkrétního daňového subjektu na podvodu na dani. Je proto na daňovém orgánu, aby dostatečně prokázal objektivní okolnosti svědčící o tom, že daňový subjekt věděl nebo musel vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného dodavatelem či jiným subjektem operujícím v dodavatelském řetězci.
8. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že základní dodavatelsko-odběratelský řetězec existoval mezi subjekty: O. H. => CARENEX => stěžovatel, nicméně k narušení daňové neutrality mělo dojít v souvislosti s dodáním zboží a služeb společnosti CARENEX od jejích dodavatelů CL-PRODEX a GALIRA. Přijatým zdanitelným plněním stěžovatele v projednávané věci byla realizace reklamy na závodních vozech O. H., a to prostřednictvím společností CARENEX (v letech 2009 až 2011). Plnění pro stěžovatele, které měla poskytnout společnost CARENEX, se skládalo ze dvou částí.
Jednak šlo o sjednání pronájmu plochy na automobilu - zde společnost CARENEX vystupovala jako zprostředkovatel mezi O. H. a stěžovatelem. Druhou částí byla samotná výroba reklamy (tzv. polepu automobilu), tu pro stěžovatele zajišťovala opět společnost CARENEX prostřednictvím svých dodavatelů CL-PRODEX nebo GALIRA. Plnění společností CL-PRODEX a GALIRA pro společnost CARENEX tedy představovala dílčí část plnění, které byly předmětem plnění mezi stěžovatelem a společností CARENEX. Obě společnosti se podílely na dodavatelsko-odběratelském řetězci nepřímo, jako subdodavatelé jednoho z jeho článků - společnosti CARENEX, nicméně bez jejich (tvrzených) subdodávek by nebylo možné realizovat plnění, kterým se společnost CARENEX zavázala stěžovateli.
Narušení neutrality daně žalovaný (i krajský soud) spatřoval v následujících skutečnostech. Společnost CL-PRODEX sice podala přiznání k DPH až do zdaňovacího období listopad 2011, ale v důsledku její nekontaktnosti nelze ověřit, zda plnění pro společnost CARENEX do těchto přiznání zahrnula a odvedla z nich DPH. Společnost GALIRA podala přiznání k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2009 - 1. čtvrtletí roku 2010, přičemž v nich vykazovala stejnou daň na vstupu i výstupu s rozdílem do 6 000 Kč, avšak opět z důvodu její nekontaktnosti rovněž není možné ověřit, zda plnění pro společnost CARENEX do těchto přiznání zahrnula a odvedla z nich DPH.
Za zbylá čtvrtletí roku 2010 pak podala nulová daňová přiznání a k 11. 10. 2011 jí byla zrušena registrace k DPH. Přitom společnost GALIRA ještě v roce 2011, kdy již nepodávala daňová přiznání k DPH, fakturovala společnosti CARENEX plnění spolu s DPH (částka 455 187 Kč bez DPH za výrobu polepů včetně DPH ve výši 91 037 Kč, tj. celkem 546 224 Kč).
9. Podle Nejvyššího správního soudu daňové orgány nejsou povinny vyčíslit konkrétní částku chybějící daně. Z judikatury nelze dovodit, že se v případě chybějící daně musí jednat pouze o daň, která byla některým článkem řetězce tvrzena, správcem daně stanovena, avšak zůstala neuhrazená. To ostatně často není ani objektivně možné. Za narušení neutrality DPH je proto třeba chápat i takové jednání článků v řetězci, které neumožní kontrolu podaného daňového přiznání a tvrzené daně, neboť i takové jednání brání správnému výběru daně a ve svém důsledku ohrožuje řádné fungování společného systému DPH.
Podle Soudního dvora Evropské unie ("SDEU") unijní právo nebrání tomu, aby členské státy měly za to, že taková nesplnění povinností jsou součástí daňového úniku a odmítly v takovém případě uznat nárok na odpočet (srov. rozsudky SDEU ze dne 7. 3. 2018 ve věci C-159/17 Dobre, odst. 41; a ze dne 28. 7. 2016 ve věci C-332/15 Astone, bod 56). Výše uvedeným závěrům přisvědčil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2019, č. j. 2 Afs 162/2018-47.
10. Nejvyšší správní soud nevyhověl ani námitkám nepoměru výše daňové ztráty a výše odmítnutého odpočtu, ani námitce, že se žalovaný nijak nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu. Dále zdůraznil, že v původním daňovém řízení byl stěžovateli odmítnut nárok na odpočet daně z důvodů neprokázání přijetí zdanitelných plnění od deklarovaného dodavatele. Byl tedy zkoumán jen právní vztah mezi stěžovatelem a dodavatelem CARENEX. Daňové orgány proto neměly důvod prověřovat další články řetězce a zkoumat další případné dodávky v řetězci. Teprve po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu byl popsán podvodný řetězec (včetně subdodavatelských článků), jejichž zapojení nebylo dříve pro právní kvalifikaci relevantní. Jelikož ani ostatní námitky nepovažoval za důvodné, kasační stížnost zamítl.
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že je jeho rozhodnutí založené na zjevné nespravedlnosti porušující rovnost před zákonem, což ve výsledku vedlo k odepření práva na soudní ochranu. Ústavní soud již v minulosti řešil případ prokazování zcela nových skutečností v odvolacím řízení mnoho (6) let po skončení zdaňovacího období. Ve svém nálezu sp. zn. sp. zn. I. ÚS 705/06 ze dne 1. 12. 2008 (N 207/51 SbNU 577) dospěl k závěru, že povinností finanční správy je vynaložit úsilí k tomu, aby potřebné skutečnosti zjišťovala napoprvé. Opakované zásahy do práva na informační autonomii se ocitají mimo meze stanovené čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny. Jejich aprobování soudní mocí ve výsledku nechrání práva jednotlivce dle čl. 4 a 90 Ústavy.
12. V případě stěžovatele došlo 9 let po konci zdaňovacího období a více než 4 roky po konci daňové kontroly k udání zcela nového směru dokazování. Pro nekontaktnost subdodavatelů se existence podvodu (daňové ztráty) nepodařilo zjistit. Pokud se ale podvod uskutečnil mezi dodavatelem a jeho subdodavateli, pak jsou v tomto seznaná zjištění u stěžovatele a jeho dodavatele s jádrem podvodu zcela mimoběžná. Existence podvodu evidentně stojí výhradně na nemožnosti tento u subdodavatelů prověřit (na stavu non liquet). Tento stav důkazní nouze ale přikazuje rozhodnout v neprospěch toho, koho tíží důkazní břemeno, přičemž tímto subjektem byl žalovaný. Výsledek řízení je založen na velice benevolentním posuzování důkazního břemene žalovaného vedlejšího účastníka ze strany Nejvyššího správního soudu, a to ohledně relevantních skutečností s odstupem mnoha let. Stěžovatel proto považuje za krajně nespravedlivé, aby míra důkazního břemene byla co do jeho unesení tak diametrálně odlišná od toho, zda jej nese daňový subjekt, či správce daně. Vedlejší účastník prokazoval existenci podvodu výhradně nepřímými důkazy. Ty ale nenaplňují požadavky na jednoznačné prokázání tak, jak vyžaduje doktrína.
13. Vedlejší účastník skrze nepřímé důkazy neprokázal, že u subdodavatelů došlo k podvodu. Není vyvráceno, že tito daňovou povinnost řádně přiznali a odvedli. Stav non liquet zde nebyl odstraněn. Za této situace proto měl soud v napadeném rozhodnutí zrušit rozhodnutí správního orgánu pro neunesení důkazního břemene žalovaným vedlejším účastníkem. Odmítnutí tak učinit zcela odporuje principům spravedlnosti, jakož i rovnosti Účastníků před zákonem (před důkazním břemenem). Napadaný rozsudek proto odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Závěrem stěžovatel rozporuje vázanost Nejvyššího správního soudu trestním rozsudkem, kterým trestní soud odsoudil stěžovatele pro zkrácení daně spočívajícím v uplatnění odpočtů a nákladů z fiktivních faktur. Stěžovatel totiž byl odsouzen pro uplatnění odpočtů a nákladů při vědomí toho, že faktury nenaplňují hmotněprávní podmínky uplatňovaných nároků. Podle odůvodnění napadaného rozsudku je ale zřejmé, že skutkovými a právními závěry trestních soudů se soud nijak neřídil, když tezi o fiktivní fakturaci - nenaplnění hmotněprávních podmínek - zcela opustil.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů.
17. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi podáván a který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
18. Námitky stěžovatele směřují výhradně k provádění a hodnocení důkazů v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním. Jak bylo nicméně výše uvedeno, právě postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný.
Takové pochybení Ústavní soud neshledal, přičemž neshledal ani pochybení v nedostatečném dokazování. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění (správními) soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Pouze (správní) soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Jinými slovy, respektuje-li (správní) soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
19. Existenci podvodu na DPH prokazuje výhradně správce daně. Totéž platí i o zapojení daňového subjektu do podvodu včetně toho, že daňový subjekt měl vědět, či dokonce přímo věděl o objektivních okolnostech, které nasvědčují tomu, že obchodní transakce byla zasažena podvodem. Teprve v posledním kroku, v němž se zkoumá, zda daňový subjekt přijal dostatečná opatření, aby své účasti na podvodu na DPH zabránil, neleží důkazní břemeno na správci daně, ale na daňovém subjektu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.
10. 2022, č. j. 10 Afs 324/2020-104, bod 23). Stěžovatel měl před správními soudy příležitost zpochybnit všechny kroky trestu, přičemž oba správní soudy se s nimi rozsáhle vypořádaly. Na závěrech napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal pochybení, do něhož by měl důvod zasahovat. Rovněž neshledal exces při aplikaci pravidel k rozložení důkazního břemene. Nejvyšší správní soud se spornými otázkami a relevantními námitkami dostatečně vypořádal a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na podkladě jakého skutkového stavu a na základě jakých ustanovení právních předpisů dospěl ke svému právnímu závěru.
Argumentaci Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí není svévolné, aktivující ochranu ze strany Ústavního soudu v rovině podústavního práva.
20. Ústavní soud neshledal, že by ani jinými aspekty napadeného rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Jakkoliv lze rozumět subjektivní nespokojenosti stěžovatele, který původně dosáhnul do pro něj příznivého výsledku řízení před správními soudy (zrušujícího rozhodnutí), avšak posléze (v nynějším řízení) již po doplnění dokazování neuspěl, tato nespokojenost nemá ústavněprávní relevanci. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
21. Stěžovatelem namítané rozhodnutí sp. zn. sp. zn. I. ÚS 705/06 ze dne 1. 12. 2008 (N 207/51 SbNU 577) pak není bez dalšího aplikovatelné na jeho případ. V nálezu Ústavní soud stanovil, že za situace, kdy si správce daně kompenzuje nedostatek důkazů, které měl získat v průběhu předchozí daňové kontroly, jinými procesními postupy (např. výzvou k podání dodatečného daňového podání), porušuje tím čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst.
1. Pokud takový postup navíc vyústí ve vydání rozhodnutí ukládajícího daňovou povinnost, porušuje tím i vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Daňové řízení má, pokud jde o pořizování důkazů, vyšetřovací charakter. Pokud správce daně přikročí k použití intenzivního zásahu do sféry daňového subjektu ve formě daňové kontroly, lze od něj v souladu s nálezem požadovat, aby vynaložil veškeré své úsilí k získání všech dokladů a zjištění všech skutečností nezbytných k ověření daňové povinnosti jednotlivce hned "napoprvé". Uvedené rozhodnutí bylo nicméně přijato na základě významných porušení procesních práv účastníka řízení, která plynula ze správního spisu. V nyní projednávané věci však (i přes značný odstup let) Ústavní soud neshledal takové flagrantní porušení práv stěžovatele, které by opodstatňovalo zásah Ústavního soudu.
22. Ústavní soud se blíže nezabýval námitkami stěžovatele proti argumentaci Nejvyššího správního soudu odkazující na trestní rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, neboť zde kasační soud pouze pro úplnost doplnil shodný skutkový základ, který byl trestními soudy posuzován. Za situace, kdy vše podstatné již bylo uvedeno v napadených rozsudcích, obzvláště je-li podstatou námitek především posouzení věci v rovině podústavního práva, se Ústavní soud omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku.
23. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu