Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupené JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 47, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 To 31/2011 ze dne 5. 4. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 6. 2011, se stěžovatelka domáhá ve prospěch svého syna P. F., t. č. neznámého pobytu, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011, č. j. 1 T 4/97-3034, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení podle § 278 trestního řádu.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence. Rámec, stanovený těmito předpisy, nemůže překračovat.
Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Tímto předpisem je zákon o Ústavním soudu, podle jehož ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá pravomocné usnesení obecného soudu, které bylo vydáno v trestním řízení vedeném proti jejímu synovi P. F. Jako matka jmenovaného je bezpochyby osobou oprávněnou podat v jeho prospěch návrh na povolení obnovy řízení (srov. § 280 odst. 3 trestního řádu). Toto její oprávnění dané trestním řádem však nelze vztahovat na podání ústavní stížnosti.
Podle § 12 odst. 6 trestního řádu se stranou rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že stěžovatel musí být účastníkem (stranou) napadeného řízení. V daném případě však stěžovatelka stranou řízení, v němž bylo vydáno zamítavé usnesení, zjevně nebyla a nelze ani tvrdit, že v něm bylo rozhodováno o jejích základních právech a svobodách. Není tudíž aktivně legitimována k podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost podává osoba zjevně k tomu neoprávněná, Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj