Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti státního podniku Ředitelství silnic a dálnic s. p., sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2024 č. j. 10 As 79/2024-48 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 11 A 109/2023-89, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7 - Holešovice, a pobočného spolku Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, sídlem Körnerova 219/2, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený rozpor se svým právem na rovnost účastníků v řízení. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že druhý vedlejší účastník se u stěžovatele domáhal poskytnutí informací týkajících se stavby části dálnice D8 - doklady, z nichž vyplývá, které stavby dosud nejsou pravomocně umístěné, pravomocně povolené, realizované a které nemají kolaudační souhlas. Stěžovatel informace odmítl poskytnout rozhodnutím ze dne 29. 5. 2023 č. j. RSD-1906/2023-9-19420 sp. zn. 5/23, protože podle něj souvisí s řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 16 A 38/2022 o žalobě druhého vedlejšího účastníka proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj týkajícího se žádosti o obnovu řízení pro soubor staveb též části stavby dálnice D8. Podle stěžovatele by mohl být druhý vedlejší účastník na základě poskytnutí těchto informací v uvedeném řízení úspěšný, což odporuje rovnosti účastníků v řízení [§ 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů].
3. První vedlejší účastník poté rozhodnutím ze dne 16. 8. 2023 č. j. UOOU-01020/23-7 k odvolání druhého vedlejšího účastníka mimo jiné rozhodnutí stěžovatele zrušil a uložil mu informace druhému vedlejšímu účastníkovi poskytnout. Stěžovatel podle prvního vedlejšího účastníka podle uvedeného ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. neprokázal, že informace vytvořil nebo získal v souvislosti se soudním řízením.
4. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud pak zamítl též kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou napadeným rozsudkem. Podle správních soudů z jazykového vyjádření § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb. a důvodové zprávy týkající se jeho současného znění vyplývá, že tam stanovená zákonná výluka dopadá pouze na informace, které byly skutečně "vytvořeny či získány" v přímé souvislosti s daným řízením; nepůjde o veškeré informace, které se jiného řízení jakkoli týkají. Stěžovatel však svým výkladem tohoto ustanovení uvedený účel míjí. Stěžovatel skutečně neoslabí svou pozici v daném řízení a požadované informace souvisejí se zájmy široké veřejnosti, která má právo být o činnosti stěžovatele informována. Ze správního spisu konečně vyplývá, že stěžovatel měl požadované informace k dispozici, protože se vážou na jeho stavební činnost a související řízení probíhající více než dekádu.
5. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy chybně vykládají zákonnou výluku z povinnosti poskytnout informace podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb. Jejich výklad nepřiměřeně omezuje rovnost účastníků v řízení, protože tím nutí povinný subjekt poskytnout informace, které mohou ohrozit jeho postavení v jiném soudním řízení. Je sice pravdou, že důvodová zpráva za takové informace označuje zejména různé rozbory, avšak je zřejmé, že účelem daného ustanovení je posílit rovné postavení účastníků soudního řízení. Platí, že jde-li o informace, které by nebyla povinna poskytnout osoba soukromého práva, nemůže je poskytnout ani povinný subjekt. Výklad zastávaný správními soudy je formalistický a rigidní.
6. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že úspěch žalobních námitek druhého vedlejšího účastníka v tomto jiném řízení (u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 16 A 38/2022) závisí na vyřešení otázky, zda je původní stavební povolení pro část stavby dálnice D8 vykonáno, tedy přesně ty okolnosti, které lze zjistit poskytnutím požadovaných informací v nynější věci. Neobstojí proto závěr, že požadované informace s jiným soudním řízením nesouvisí. Poskytnutím informací bude druhý vedlejší účastník vůči stěžovateli procesně zvýhodněn. Napadená rozhodnutí neobstojí v testu proporcionality, který správní soudy ani první vedlejší účastník ostatně neprovedly. Odmítnutí poskytnout informace je nezbytné k ochraně postavení stěžovatele v jiném soudním řízení. Stěžovatel přitom nemá jiný prostředek, jakým by zachoval přístup k informacím. Konečně stěžovatel tvrdí, že požadované informace ani nemá a musí je vytvořit. Ani s tím se správní soudy nevypořádaly. Stěžovatel konečně odůvodňuje návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí naléhavostí věci, protože mu první vedlejší účastník již uložil povinnost informace poskytnout.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Podstatou nynější ústavní stížnosti je nesouhlas s výkladem zákonné výluky k poskytnutí informací podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb. Stěžovatel tvrdí, že výklad zastávaný správními soudy nepřiměřeně omezuje jeho právo na rovnost účastníků v řízení a nerespektuje účel této zákonné výluky.
10. Správní soudy se s podstatou těchto námitek řádně vypořádaly. Identifikovaly normativní obsah uvedeného ustanovení, přičemž vyšly jak z jeho doslovného jazykového znění, tak jeho účelu vyjádřeného v důvodové zprávě. Pro správní soudy bylo rozhodné, že i podle důvodové zprávy se zákonná výluka nemá vázat na informace, které mají jakoukoli souvislost s jiným řízením, nýbrž pro toto řízení musí být skutečně získány či vytvořeny. Výklad zastávaný správními soudy z ústavněprávního hlediska obstojí, protože má oporu v legitimních pramenech rozhodujících pro nalézání účelu právního pravidla a je logicky obhajitelný. Pro Ústavní soud je též významné, že hodlal-li by zákonodárce působnost této výluky rozšířit tak, jak tvrdí stěžovatel, nedává smysl, aby jazykové vyjádření § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb. výslovně obsahovalo podmínku "vytvoření či získání" této informace.
11. Stěžovatel přitom nadále netvrdí tuto "kvalifikovanou" souvislost požadovaných informací s jiným řízením. Upozorňuje sice na to, že požadované informace mohou ovlivnit výsledek řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 16 A 38/2022 ve prospěch druhého vedlejšího účastníka, avšak správní soudy přednesly dostatečně přesvědčivé argumenty, proč to samo o sobě rozhodné není.
12. Stěžovateli nelze ani přisvědčit, že opačnému závěru svědčí výsledek testu proporcionality u střetu mezi dotčenými právy na svobodný přístup k informacím a rovnost účastníků v řízení. Sám připouští, že legitimním cílem možného omezení jeho postavení v jiném soudním řízení je přístup k informacím a ochrana ústavně zaručeného práva na informace. Ve prospěch řešení přijatého správními soudy hovoří též argumentace stěžovatele, že není k dispozici řešení, které je stejně efektivní vůči přístupu k informacím, ale šetrnější k postavení stěžovatele v daném soudním řízení. Přijaté řešení tedy obstojí v prvních dvou krocích [k významu a struktuře testu proporcionality viz např. bod 58 nálezu ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 23/20
(N 96/106 SbNU 70; č. 230/2021 Sb.) či bod 38 a násl. nálezu ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 31/21 ].
13. Rozhodující zde tedy bude kritérium přiměřenosti v užším smyslu - vážení jednotlivých hodnot. Zde je pro Ústavní soud klíčové, že se požadované informace týkají zájmů široké veřejnosti, což zdůraznil mimo jiné již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku. Přiléhavý je zde rovněž argument, který v dosavadním řízení zazněl od druhého vedlejšího účastníka, tedy že jde o základní informace o činnosti stěžovatele, které si Krajský soud v Ústí nad Labem může od stěžovatele pro potřeby daného řízení přímo vyžádat.
Pro úspěch žaloby druhého vedlejšího účastníka proto poskytnutí informací nemá vztah příčiny a následku; jde o souvislost nahodilou, protože stěžovatel těmito informacemi disponuje bez ohledu na existenci uvedeného soudního řízení a jejich poskytnutí druhému vedlejšímu účastníkovi či zveřejnění není jediným způsobem, jak se k nim pro účely daného řízení dostat. Je tedy dokonce otázkou, zda v nynější věci jde vůbec o zásah do práva na rovnost účastníků v řízení, respektive postavení druhého vedlejšího účastníka či stěžovatele v tomto řízení.
Vyřešení této otázky však zde není rozhodující, protože za každé situace napadená rozhodnutí obstojí. Uvedené okolnosti zjevně vychylují výsledek tohoto testu ve prospěch práva na přístup k informacím.
14. Správní soudy nepochybily, neprovedly-li strukturovaný test proporcionality; odůvodnění jejich rozhodnutí na otázky spojené s přiměřeností nalezeného řešení dávají jednoznačné odpovědi. Způsob vypořádání těchto námitek odpovídá jejich významu. Správní soudy se konečně vypořádaly též s tvrzením dosavadní neexistence požadovaných informací. Podle Nejvyššího správního soudu to podle obsahu spisu a povahy činnosti stěžovatele není pravda. Na to ostatně stěžovatel nijak věcně nereaguje. Ústavní soud proto nemá důvod tyto závěry blíže ze své pozice přehodnocovat.
15. Lze tak uzavřít, že výklad § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb. provedený správními soudy vychází ze srozumitelného a logicky obhajitelného zdůvodnění. Pro jiné řešení z tvrzení stěžovatele neplyne žádný relevantní ústavněprávní argument. Napadená rozhodnutí lze proto ve srovnání s námitkami v nynější ústavní stížnosti považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavností.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti; Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu