Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele X, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 14 To 155/2025 ze dne 27. března 2025, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, SKPV, OHV, 1. oddělení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 1. oddělení ("policejní orgán"), zajistila usnesením č. j. KRPS-228278-287/TČ-2023-010081-ODKL ze dne 7. 2. 2025 jako náhradní hodnotu podle § 79a odst. 1 trestního řádu peněžní prostředky až do výše 55 000 000 Kč na účtech stěžovatelky specifikovaných pod body a) - e) výroku. Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením zrušil usnesení policejního orgánu v bodech d) a e); v ostatním zůstalo rozhodnutí nezměněno.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Podle stěžovatelky bylo napadené usnesení odůvodněno pouze obecně a formálně, není dostatečně individualizované, omezení není přiměřené a ohrožuje její existenci. Stěžovatelka je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly princip proporcionality a porušily presumpci neviny, neboť zajišťovací opatření není dostatečně silně podepřeno důkazy a nebyli vyslechnuti relevantní svědci. Orgány činné v trestním řízení převzaly tvrzení poškozeného, která nebyla v civilním řízení prokázána a nebyl ani vyslechnut statutární zástupce stěžovatelky. K tomu stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 24/17 ze dne 14. listopadu 2017 (N 210/87 SbNU 429) nebo sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. prosince 2013 (N 206/71 SbNU 429) a navrhla zrušit napadené usnesení.
4. Ústavní soud se seznámil s napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti
(čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému orgánů veřejné moci. Ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která mají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody. Jinými slovy, Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení až tehdy, zjistí-li porušení "běžné zákonnosti", a nadto i základního práva nebo svobody; v řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná "nesprávnost" napadeného rozhodnutí, ať je dovozována z hmotného či procesního práva.
5. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu jsou opatřeními zasahujícími do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana podle čl. 11 Listiny či čl. 1 Protokolu. Podle judikatury Ústavního soudu [například nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. srpna 2015 (N 147/78 SbNU 275)] jde o prostředek dočasný, zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti takových dočasných majetkových zajišťovacích institutů vychází Ústavní soud z jejich smyslu a účelu, kterým je náležité zjištění trestné činnosti, potrestání pachatelů a snaha co nejvíce eliminovat škodu způsobenou trestnou činností [ sp. zn. I.
ÚS 2485/13 ze dne 2. prosince 2013 (N 206/71 SbNU 429) či usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. července 2004 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)]. Omezení majetkových práv zákonem stanoveným postupem a ze zákonných důvodů není zbavením vlastnického práva, ale je opatřením týkajícím se užívání majetku [viz nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. ledna 2008 (N 25/48 SbNU 291)] a neznamená ani porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení zajištění; v okamžiku, kdy není nutné pro účely trestního řízení, mohou je orgány činné v trestním řízení omezit či zrušit i bez návrhu.
6. Z usnesení policejního orgánu se podává, že v trestním řízení pro podezření z trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku jsou prověřovány osoby se vztahem ke stěžovatelce (statutární zástupce aj.), které měly na stěžovatelku převést aktiva společností poškozeného a způsobit škodu přesahující 90 milionů korun. Předchozí zajištění majetku (cca 34 milionů korun) nebylo dostačující, a proto byly zajištěny i peněžní prostředky (na specifikovaných účtech činil zůstatek necelých sedm milionů korun).
S ohledem na zásadu přiměřenosti a nezbytnosti zajišťovacího opatření, i s přihlédnutím k presumpci neviny, aby zajištění nebylo pro stěžovatelku fatální a mohla nadále vyvíjet svou činnost, nebyly zajištěny všechny její účty. V napadeném usnesení krajský soud reagoval na stěžovatelčinu polemiku a zohlednil i předchozí zánik dvou účtů. Podle krajského soudu jsou však vyslovená podezření důvodná, stejně jako zajištění náhradní hodnoty. K odkazu na probíhající občanskoprávní řízení krajský soud uvedl, že orgány činné v trestním řízení nemohou rezignovat na svoji povinnost prověřit podezřelé okolnosti, a proto vychází z vlastních poznatků, které jsou v počátku řízení založeny pouze na pravděpodobnosti, že se konkrétní skutek (trestný čin) stal.
Pro zajištění majetku v této fázi řízení postačuje jistá míra pravděpodobnosti a rozhodnutí (omezení) není končené; skutečně zajištěné prostředky stěžovatelky zdaleka nedosahují limitní částky a stěžovatelka má možnost pro svoji činnost využívat další nezajištěný účet.
7. Z napadeného usnesení je seznatelné, jaké důvody krajský soud vedly k jeho vydání, jeho odůvodnění odpovídá příslušnému stadiu trestního řízení a z ústavně-právního pohledu obstojí.
8. Z judikatury Ústavního soudu jsou patrné požadavky, které by měla rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení při aplikaci majetkových zajišťovacích institutů splnit. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být odůvodněna. Rozsah zajištěného majetku musí být přiměřený nejen sledovanému cíli, tedy náležitému zjištění trestné činnosti a spravedlivému potrestání pachatelů, ale i snaze co nejvíce eliminovat a reparovat způsobenou škodu (nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ). Napadené usnesení uvedené požadavky splňuje.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu