Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Eva E. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem, sídlem Povltavská 829/36a, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 5. 2022 č. j. 26 P 202/2021-1536 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023 č. j. 32 Co 191/2022-2034, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka (matka) se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl návrh matky na změnu péče o nezletilého (výrok I.), upravil styk matky s nezletilým každé úterý od 13:00 hodin do 15:00 hodin a každý lichý týden v sobotu od 12:00 hodin do 18:00 hodin a s účinností od 1. 8. 2022 upravil styk každé úterý od 13:00 hodin do 15:00 hodin, každý lichý týden v sobotu od 9:00 hodin do 18:00 hodin a každý sudý týden ve čtvrtek od 12:00 hodin do 14:00 hodin s tím, že k předání a převzetí nezletilého bude ve všední dny docházet na začátku styku vždy ve školském zařízení, do kterého nezletilý dochází, a na konci styku v místě bydliště otce a k předání a převzetí v sobotu a ve dnech, kdy nezletilý nebude ve školském zařízení, bude docházet vždy v místě bydliště otce (výrok II.) a rozhodl, že výroky I. a II. jsou předběžně vykonatelné doručením písemného vyhotovení rozsudku (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala v zákonné lhůtě odvolání matka. Namítla, že soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
4. Na základě přezkoumání dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. či jinou vadou, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Po doplnění dokazování odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilým, formou osmi asistovaných styků, které se fakticky uskuteční, a to v prvním sudém kalendářním týdnu v roce, který následuje po kalendářním týdnu, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci, a to v úterý od 17:00 hodin do 18:00 hodin, a poté vždy v úterý v každém následujícím sudém kalendářním týdnu v roce od 17:00 hodin do 18:00 hodin. Styk bude realizován v prostorách Area Fausta, s. r. o., za asistence odborných pracovníků této společnosti. Náklady asistovaného styku je povinna hradit matka. Otci se ukládá povinnost nezletilého ke styku připravit, nezletilého ke styku v označeném zařízení ve stanovených termínech předat a po ukončení styku jej zde převzít. Každému z rodičů se ukládá povinnost respektovat pokyny odborných pracovníků Area Fausta, s. r. o.
5. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že o výchově a výživě nezletilého bylo naposledy rozhodováno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2020 č. j. 16 P 52/2018-556, přičemž nezletilý byl svěřen do péče otce. Předpokladem pro změnu předchozího rozhodnutí je skutečnost, že nastala taková změna poměrů, v důsledku které je v zájmu nezletilého, který je prvořadým hlediskem při rozhodování ve všech věcech týkajících se nezletilých, nově péči o něho upravit. Taková změna poměrů však v posuzovaném případě nenastala. Nezletilý Tomáš (jedná se o pseudonym) byl do péče otce svěřen proto, že matka (které byl původně svěřen do péče) trvale bezdůvodně bránila otci ve styku se synem, s nezletilým se zdržovala na neznámém místě, syna vzdělávala individuálně, nebyla v kontaktu s dětskou lékařkou, nezletilého izolovala od rodiny. Tehdy bylo zjištěno, že u nezletilého nedochází k pokrokům ve vzdělávání, stále měl velké problémy s psaním, čtením i s počítáním. Poté, kdy přešel do péče otce, došlo u nezletilého ke zlepšení, jsou patrné pokroky jak v oblasti školních dovedností a vědomostí, tak v oblasti sociálních dovedností, v oblasti hygieny a sebeobsluhy, a to i přes závěry znalců (v trestním řízení) o lehké mentální retardaci. Je tudíž zjevné, že i přes omezené (vrozené) schopnosti je nezletilý Tomáš schopen při správném vedení a dostatečné péči dosahovat lepších výsledků.
6. Odvolací soud dále v souladu s ustanovením § 891 odst. 1 o. z., upravil styk matky s nezletilým. V řízení bylo prokázáno, že nezletilý v současné době kontakt s matkou odmítá. Nicméně znalci (v rámci trestního řízení) na základě vyšetření nezletilého dne 20. 1. 2023 doporučili obnovu asistovaného styku matky s nezletilým a dali na zvážení, zda je aktuálně styk s matkou (také vzhledem na její nátlakové chování) v zájmu nezletilého. Již v minulosti (na jaře 2022) se uskutečnily asistované styky matky s nezletilým v zařízení Area Fausta, s. r. o., za přítomnosti pracovníků tohoto zařízení, přičemž ze strany tohoto zařízení byly hodnoceny kladně, matka doporučení pracovníků zařízení respektovala. Následně byly styky realizovány podle rozsudku soudu prvního stupně na základě soudem vyslovené předběžné vykonatelnosti, nezletilý však setkání s matkou předčasně ukončoval a odcházel domů. Odvolací soud s ohledem na doporučení znalců i dřívější asistované styky upravil styk matky s nezletilým, formou osmi asistovaných skutečně realizovaných styků v zařízení Area Fausta, s. r. o. Styky se uskuteční podle přesně stanovených pravidel za asistence odborných pracovníků a matka bude mít možnost postupně znovu navázat svůj vztah se synem. Po skončení takto nastavených a realizovaných styků pak bude případně možné podle aktuální situace nově styk matky s nezletilým upravit. Odvolací soud zároveň uložil náklady asistovaného styku hradit matce s ohledem na okolnosti dané věci a poměry matky, které jí úhradu těchto nákladů umožňují.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů nebyl sledován nejlepší zájem dítěte, ačkoliv ve všech rozhodnutích Ústavního soudu z oblasti rodinných vztahů je explicitně vyjadřovaný důraz na maximální zohledňování zájmu dítěte. V daném případě došlo k faktickému omezení styku matky se synem na formu pouhých osmi asistovaných styků, kdy však již není řešen styk matky se synem po uplynutí těchto asistovaných styků. Jakmile se tedy asistované styky "vyčerpají", styk matky se synem nebude upraven vůbec. Pokračování kontaktu matky se synem bude vyžadovat další soudní řízení, což vzhledem k obvykle značné délce trvání opatrovnických sporů o děti časově velmi oddálí funkční realizaci kontaktu matky s dítětem. Hrozí, že "normální" styky či péče nenavážou na styky "asistované", které tak, v rámci dlouhodobějšího pojetí realizace zůstanou v podstatě zbytečné (pokud se na ně velmi rychle nenaváže styky či péčí "běžnou").
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podstatou věcných námitek stěžovatelky je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně úpravy péče o nezletilého syna. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);].
10. Podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování ve věcech péče o děti je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně [viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 2. 2006 ve věci Dostál proti České republice, č. stížnosti 26739/04, § 55]. Úkolem soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy je, aby zajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte na straně jedné a zájmy rodičů na straně druhé.
11. V obecné rovině platí, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé [čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; viz např. rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, § 135]. Z toho vyplývá, že omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené [nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 (N 133/86 SbNU 261), bod 19].
12. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá několik základních kritérií, která musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu. Patří mezi ně: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19-25].
13. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 , nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 , bod 14 (N 215/87 SbNU 477)]. Presumpci střídavé péče lze vyvrátit jen, jsou-li k tomu dány objektivní a pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte (podrobněji např. nález ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20 , body 17, 18, nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 ).
14. Naplnění výše uvedených demonstrativních kritérií tedy neznamená automatické svěření dítěte do střídavé péče [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 28]. Opatrovnický soud však musí možnost střídavé péče vážně zohlednit jako jednu z rovnocenných forem péče a nezvolí-li nakonec tuto formu, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit individuálními skutkovými okolnostmi, které dostatečně osvětlí, proč by střídavá péče konkrétnímu dítěti nevyhovovala [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), bod 16]. Soudy mají povinnost zohlednit všechny relevantní skutečnosti odrážející jedinečnou situaci dítěte a následně je reflektovat v odůvodnění svého rozhodnutí.
15. V dané věci, po obou přezkoumáních napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že opatrovnické soudy ze shora uvedených principů vycházely a své závěry o tom, že nedošlo k takové změně poměrů, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče, jak navrhovala matka, a že je třeba nezletilému styky s matkou "usnadnit" příslušnou asistencí, dostatečně podrobně odůvodnily.
16. Ústavní soud ve své judikatuře přistupuje k zásahům do rozhodování opatrovnických soudů pouze ve výjimečných případech, zejména pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; v těchto případech odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces. V nyní projednávané věci však Ústavní soud takový deficit neshledal, a proto není žádný důvod do rozhodování opatrovnických soudů zasahovat.
17. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
18. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu