Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky T. Z., zastoupené Mgr. Lenkou Čihákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Palackého náměstí 67, Slavkov u Brna, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. dubna 2025 č. j. 58 Co 110/2024-598, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a nezletilé A. D., a M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2024 č. j. 0 Nc 11201/2022-223 zamítl návrh druhého vedlejšího účastníka - otce (dále též jen "otec") na výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce - matce (dále též jen "matka") za neuskutečnění styku s první vedlejší účastnicí - nezletilou (dále též jen "nezletilá") dne 19. 8. 2023 a 2. 9. 2024 (výrok I.), zastavil řízení ve věci návrhu otce na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce ze dne 4. 10. 2023 (výrok II.), nařídil výkon rozhodnutí vůči matce za neuskutečnění styku ze dne 14. 10. 2023 a udělil matce pokutu ve výši 5 000 Kč (výrok III.), zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za neuskutečnění styku s nezletilou dne 28. 10. 2023 (výrok IV.), zamítl návrh babičky na její úpravu styku s nezletilou (výrok V.), dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v rámci běžného styku a ve zvláštním režimu styku (tj. v době prázdnin a svátků) v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku (výrok VII.), přičemž současně vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku VII. rozsudku, jímž byl styk otce s dcerou upraven (výrok VIII.). V neposlední řadě rozhodl o nákladech řízení (výroky IX. a X.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v napadených výrocích VI., VII. a VIII. tak, že nezletilou svěřil do péče otce. Matce uložil povinnost platit na výživu nezletilé výživné ve výši 3 500 Kč. Tím změnil předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 14. 12. 2022 č. j. 0 Nc 11201/2022-14. Dále krajský soud rozhodl, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilou v rámci běžného styku v každém lichém kalendářním týdnu od pátku 16:30 hodin do neděle 17:00 hodin. Upraven byl rovněž zvláštní režim styku v době prázdnin a svátků (výrok I.). Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ze znaleckého dokazování ani z následného výslechu znalce jednoznačně neplyne, že by její výchovné prostředí bylo nevhodné, neboť znalec se vyjadřuje pouze k jedinému aspektu výchovy matky, a to je její negativní vztah k otci. Zatímco krajský soud podrobně analyzoval chování matky k otci, vztah otce k matce pominul. Pokud by přistupoval k oběma účastníkům stejným způsobem, z provedeného dokazování by zjistil, že otec se ke stěžovatelce chová často hrubě, sám rovněž eskaluje konflikty a vyvolává negativní komunikaci se stěžovatelkou. Ani on nepodporuje vztah matky a nezletilé. Negativní vztah matky a otce tak není jednostranným, oba k sobě chovají silně negativní emoce.
5. Ačkoli krajský soud kladl značný důraz na to, jak matka ovlivňuje nezletilou ve vztahu k otci a zda ji dostatečně motivuje ke styku s ním, u otce posuzoval pouze to, zda je jeho domácnost připravená na pobyt dítěte, zda je nezletilá v pondělí řádně připravená do školy či zda dopadla náhodná zkouška na přítomnost alkoholu v krvi negativně. Veškeré negativní emoce nezletilé ve vztahu k výchovnému prostředí otce (vyjádřené nesympatie k babičce či partnerce otce) soud bagatelizoval s tím, že jde o ovlivnění ze strany matky. I když je z vyjádření účastníků zřejmé, že obecně panují mezi "oběma stranami rodiny" negativní emoce, zkoumal soud tuto stránku pouze u matky. Podle stěžovatelky tak nemůže obstát soudem tvrzená preference změny výchovného prostředí nad stálostí výchovného prostředí, když soud hodnotil výchovné prostředí pouze velmi obecně, veškerou negativitu nezletilé vůči otci podřadil pod "ovlivnění matkou". Soud v řízení nepostupoval vůči oběma účastníkům stejně, neboť z celého rozhodnutí je patrno, že matku soud trestá za to, že dítě otci nepředala vždy řádně a včas.
6. Krajský soud se podle stěžovatelky nezabýval tím, zda změna výchovného prostředí skutečně povede k zamýšlenému cíli, tj. k budování vztahu s oběma rodiči. Místo toho, aby přihlédl k doporučení znalce a při zvažování nejlepšího zájmu dítěte nastavil systém, který mohl vést k narovnání vztahů (např. asistované předávání, součinnost orgánu sociálně právní ochrany dětí, narovnání vztahů pomocí rodinné terapie), zvolil nejistou a pro nezletilou devastující změnu výchovného prostředí.
7. Stěžovatelka je toho názoru, že pouze změnou výchovného prostředí nedojde k budování kvalitního a pozitivního vztahu nezletilé s oběma rodiči bez ovlivnění druhým rodičem, neboť vztah rodičů předmětné rozhodnutí nenarovná. Změna výchovného prostředí je podle stěžovatelky až posledním krokem k nápravě. Soudy v předmětné věci opomněly v zájmu nezletilé zvážit i jiná řešení, zapojit do dané věci orgán sociálně-právní ochrany dětí. Krajský soud místo toho sám eskaloval konflikt rodičů způsobem vedení řízení a způsobem svého rozhodnutí, neboť nepřistupoval k oběma účastníkům stejně, když preferoval zájmy otce nejen nad zájmem stěžovatelky, ale i nad zájmy nezletilé. Rozhodnutím krajského soudu nedošlo pouze k obrácení předcházející situace, ale i k traumatizaci nezletilé a k dalšímu poškození vzájemných vztahů rodičů. Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její ústavně zaručená práva, když krajský soud nepřistupoval k oběma stranám rovným způsobem a nedostál tak své úlohy nestranného soudu, nepostupoval v souladu se zákonem a nebyl zohledněn ani zájem nezletilého dítěte.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech úpravy péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. K přezkumu rodinně právních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně-právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
11. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09
(N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29].
12. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
13. V nyní posuzované věci krajský soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že u matky a nezletilé došlo v době od posledního rozhodování k podstatné změně poměrů, která zakládá nutnost rozhodnout znovu o péči o nezletilou a tuto péči upravit jinak. Krajský soud se ztotožnil se závěry znalce, že za dané situace je pro nezletilou nejlepším, resp. nejméně špatným, řešením rozhodnout o změně péče a svěřit nezletilou do péče otce. Při rozhodování o svěření nezletilé do péče otce vzal krajský soud v úvahu nejen skutečnost, že výchovné kompetence matky jsou výrazně horší než výchovné kompetence otce, ale přihlédl rovněž ke skutečnostem, které tento závěr potvrzují (těmi jsou zejména nepřiměřený a nevhodný nátlak matky na nezletilou ve snaze omezit její styk s otcem, vyhrocené chování matky při předávání dcery, které v nezletilé vyvolává nepřiměřený stres).
Krajský soud vzal u matky rovněž v úvahu neúctu a nerespektování jakýchkoli práv otce a práv nezletilé ve vztahu k otci, nerespektování role otce v životě nezletilé a nepodporování této role u nezletilé, úmyslné podsouvání jejího negativního názoru na otce a na další příbuzné či blízké osoby ze strany otce, jakož i jí tvrzených "zážitků" z doby soužití s otcem nezletilé (nezletilá si je sama vůbec nepamatuje, nicméně je nyní přejímá jako skutečnost), opakované lživé obvinění otce z nevhodného či dokonce trestného jednání, nabádání nezletilé ke lžím, jimiž by očernila chování otce vůči nezletilé.
Krajský soud přiléhavě poukázal na to, že tímto svým jednáním matka nezletilé ubližuje, i když si to sama zřejmě nepřipouští, resp. připustit odmítá. S ohledem na uvedená zjištění krajský soud dovodil, že na rozdíl od řešení, kdy by nezletilá zůstala v péči matky, je přesun nezletilé do péče otce menším rizikem vzniku psychické újmy nezletilé. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilé je v současné době rozhodnutí o změně péče, tedy svěření nezletilé do péče otce s tím, že matce bude zachován co nejširší styk.
Uvedeným, takto řádně odůvodněným, závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil a nezletilou svěřil do péče otce. Stěžovatelka se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilé.
Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
15. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatelky, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatelky či nezletilé, které by bylo důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Napadené rozhodnutí je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti.
16. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
17. Nelze totiž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátké době měnit, čímž vzniká prostor pro její úpravu. Ústavní soud proto připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vztahů rodičů (včetně prarodičů) s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, což vyplývá, i z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" [např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683)]. Při posuzování takové relevantní změny mohou soudy hodnotit i skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí krajského soudu, k nimž však nelze přihlížet při hodnocení (ne)ústavnosti napadeného rozsudku.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilé (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu