Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Motyčkou, advokátem, sídlem Obrovského 2407, Praha 11 - Chodov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2025 č. j. 62 Co 523/2024-91, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu, náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem a rovnost účastníků v řízení.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že v roce 2018 došlo k roztržce mezi stěžovatelem a jeho bývalým tchánem, která vyústila v trestní obvinění stěžovatele. Trestní věc byla v roce 2020 v odvolacím řízení trestním ukončena tak, že se postoupila k projednání jako přestupku správnímu orgánu. Městský úřad ve Vyškově poté stěžovatele uznal vinným z přestupku proti občanskému soužití ublížením na zdraví. Jeho rozhodnutí však dvakrát zrušil odvolací správní orgán, třetí rozhodnutí zrušil Krajský soud v Brně k žalobě stěžovatele rozsudkem ze dne 16. 4. 2024. Městský úřad pak rozhodnutím ze dne 10. 9. 2024 řízení zastavil pro zánik odpovědnosti za přestupek.
3. Stěžovatel se posléze domáhal peněžitého odškodnění za nepřiměřenou délku přestupkového řízení (2 roky, 4 měsíce a 13 dní). Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 21. 10. 2024 č. j. 16 C 32/2024-65 žalobě vyhověl co do částky 28 335 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části ve výši 14 167,50 Kč žalobu zamítl. Městský soud v Praze poté napadeným rozsudkem k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá.
4. Podle městského soudu skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu nepřiměřené délky řízení. Zohlednil, že sice pro stěžovatele mělo řízení zvýšený význam, protože již proběhlo trestní řízení a byl sám označen za agresora, avšak jinak byla opakovaně řešena námitka podjatosti vznesená stěžovatelem, správní orgány postupovaly plynule, až na jednu výjimku bez průtahů, věc se řešila na více stupních správní soustavy a délka řízení i přes její nepřiměřenost nebyla zvláště excesivní (sám stěžovatel se domáhal odškodnění řízení jen do roku 2023). S ohledem na souhrn těchto okolností postačovalo jako zadostiučinění konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, omluva a zastavení řízení pro zánik odpovědnosti za přestupek, které má podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 satisfakční funkci vzhledem k zásahu do uvedeného práva.
1. Stěžovatel tvrdí, že městský soud rozhodnutím o nepřiznání peněžitého zadostiučinění za zásah do práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nerespektoval judikaturu vrcholných soudů. Z ní se podává, že východiskem rozhodnutí soudů o odškodnění musí být pevná, i když vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu. Hodnotí se rozličná kritéria, přičemž nejdůležitější je kritérium významu řízení pro poškozeného. Městský soud tedy věc hodnotil nedostatečně, protože kritérium významu věci pro něj nebylo stěžejní. Nesprávné jsou úvahy městského soudu o příčinách přestupkového řízení, tedy že stěžovatel šarvátku inicioval. To z dokazování nevyplynulo, jak uvedl ve zrušovacím rozsudku Krajský soud v Brně. Městský soud rovněž opomenul vzít v úvahu, že stěžovatel jednal v rámci nutné obrany.
2. Využití procesních práv nemůže být účastníkovi řízení v tomto kontextu k tíži, jak vyplývá z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. stížnosti 12605/02. Neobstojí proto ani argumentace městského soudu, že stěžovatel přispěl k délce řízení svou procesní aktivitou. Věc řešená v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 je rovněž odlišná, a proto zde nelze jeho závěry použít. V tehdejší věci přestupkové řízení samo o sobě vyvolávalo u stěžovatele obavy z potenciální výše pokuty, avšak v nynější věci došlo k řízení o přestupku až po trestním řízení. Rovněž v nynější věci byl pro stěžovatele významnější dopad řízení do jeho života.
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s úvahami městského soudu o přiměřenosti zadostiučinění za zásah do práva na projednání věci bez průtahů a v přiměřené lhůtě. Stěžovatel zpochybňuje, že jako zadostiučinění zde postačí konstatování porušení práva, omluva, jakož i zastavení řízení pro zánik odpovědnosti za přestupek. Ústavní soud zde však žádné kvalifikované vady neshledal.
3. Stěžovateli nelze přisvědčit, že se obecné soudy odchýlily od judikatury, která požaduje uplatnění vyvratitelné domněnky o vzniku újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Obecné soudy, včetně městského soudu, uznaly, že stěžovatel utrpěl nemajetkovou újmu. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že vyvratitelná domněnka se týká skutečně jen vzniku újmy, nikoli intenzity újmy, tedy povinnosti ji vždy, bez dalšího odčinit finančním zadostiučiněním (srov. bod 20 nálezu ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3377/23 ). Ostatně i Evropský soud pro lidská práva připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje jen újmu nepatrnou (§ 93 rozsudku velkého senátu ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, č. stížnosti 64890/01).
4. Dále městský soud nerozhodl v rozporu s rozsudkem Patta proti České republice. Argument, že se poškozený může podílet na délce řízení, uznal Evropský soud pro lidská práva i v uvedeném rozsudku, viz jeho § 69. Chování poškozeného, včetně případného podílu na délce řízení, je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva legitimním kritériem pro hodnocení přiměřenosti délky řízení a zadostiučinění (§ 143 rozsudku ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13 a rozhodnutí tam odkazovaná).
Problematické je, hodnotí-li se podávání opravných prostředků jako kritérium k tíži poškozeného bez dalšího. K tomu však v nynější věci nedošlo; městský soud zde zohlednil jen skutečnost, že stěžovatel opakovaně vznesl nedůvodnou námitku podjatosti členů přestupkové komise, nikoli že stěžovatel podával odvolání. Pro tento argument městský soud nezpochybnil nepřiměřenost délky řízení. Kritériu chování poškozeného nepřiložil nepřiměřený význam. Úvahy městského soudu zde proto jsou legitimní. Z napadeného rozsudku rovněž nevyplývá, že městský soud nepřiznal náležitou váhu kritériu významu řízení pro poškozeného; sám upozornil, že jde o kritérium klíčové.
Jeho úvahy tomu odpovídají.
5. Přiléhavé je rovněž uplatnění závěrů sp. zn. IV. ÚS 2699/23 o satisfakční funkci zastavení řízení o přestupku pro zánik odpovědnosti za přestupek. Ústavní soud nerozporuje, že v nynější věci mohlo mít pro stěžovatele řízení větší význam než ve věci řešené v uvedeném nálezu. V tehdejší věci ovšem řízení na dvou stupních správní soustavy trvalo více než tři roky. Není to však podstatné. Městský soud nevycházel ze skutkových okolností tehdejší věci, respektoval, že přiměřenost délky řízení a přiměřenost odškodnění se posuzuje jednotlivě v každé věci.
Není důvod, aby městský soud nemohl z obecných úvah nálezu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 k satisfakční funkci zastavení přestupkového řízení vycházet. Obě věci se týkaly téhož institutu přestupkového práva v témž kontextu odškodnění nepřiměřené délky správního přestupkového řízení. To Ústavnímu soudu postačí, protože považuje tyto závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 za obecně uplatnitelné, bez ohledu na naplnění jednotlivých kritérií pro posuzování přiměřenosti délky řízení a případného odškodnění, jejichž hodnocení představuje úvahy samostatné (a samostatně hodnocené i v tomto usnesení).
Přihlédl-li proto městský soud k zastavení řízení jako relevantní formě zadostiučinění za zásah do práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nedopustil se tím žádného ústavně relevantního pochybení.
6. K dalším jednotlivostem Ústavní soud odkazuje na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, podle které by řízení na dvou stupních nemělo trvat déle než dva roky, ledaže by větší délka řízení byla odůvodněna zvláštními okolnostmi (srov. § 51 rozsudku ze dne 21. 5. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, č. stížnosti 69319/12 či § 149 rozsudku Žirovnický). V nynější věci přitom řízení na dvou stupních správní soustavy přesáhlo pár měsíců přes tuto hranici. S ohledem na legitimní úvahy městského soudu o satisfakční funkci zastavení řízení pro zánik odpovědnosti za přestupek a jinak plynulý průběh řízení považuje ve svém důsledku rozhodnutí městského soudu za obhajitelné. Městský soud přihlédl ke všem relevantním kritériím a je zřejmé, že jeho rozhodnutí není žádným excesem. Jeho rozhodnutí o přiměřenosti zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení tak lze považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu