Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., právně zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 31 C 225/94, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 15 Co 76/98, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 245/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 31 C 225/94, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 15 Co 76/98, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 245/2001, a to pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Rozsudkem ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 31 C 225/94, Městský soud v Brně zastavil řízení ohledně částky 1 547,- Kč (výrok I.), a uložil žalovanému (v řízení před ústavním soudem stěžovatel) povinnost zaplatit žalobci - Z. d. B. částku 30 480,- Kč s 3% úrokem od 27. 5. 1991 do 14. 7. 1994 a se 17% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok II.), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení (výrok III.).
Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Brně na základě podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přisuzujícím výroku změnil jen tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 480,- Kč s 3% úrokem od 28. 5. 1991 do 14. 7. 1994 z této částky a s 16% úrokem z této částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, ohledně 3% úroku z prodlení za den 27. 5. 1991 a ohledně 1% úroku od 15. 7. 1994 do zaplacení žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, neboť neshledal splnění předpokladů přípustnosti dovolání upravených v ust. § 238 odst. 1 ani § 239 odst. 1 a 2, a ani v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99 , Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 245/2001, dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Ze sdělení Krajského soudu v Brně, které si Ústavní soud vyžádal, a které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 24. 4. 2002, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 15 Co 76/98, byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 8. 12. 2000. Ústavní stížnost byla stěžovatelem podána dne 25. 3. 2002. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní stížnost byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou Ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Protože Ústavní soud ústavní stížnost z výše uvedených formálních důvodů odmítl, nezabýval se již nedostatky plné moci udělené právnímu zástupci stěžovatelem ve smyslu ust. § 31 cit. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 7. května 2002