Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2023 č. j. 11 Tdo 172/2023-2531, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2021 č. j. 7 To 119/2020-2399, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2018 č. j. 32 T 143/2015-2234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání šesti skutků, které naplnily znaky skutkových podstat zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Jednotlivé skutky podle okresního soudu spočívaly (stručně řečeno) v tom, že stěžovatel: 1. jako příslušník Policie České republiky, převzal částku 50 000 Kč za to, že bude spoluobžalovaného informovat o chystaných procesních úkonech v jeho trestní věci; 2. a 3. zdarma předal jednomu ze svědků zhruba dva gramy pervitinu; 4. žádal svědka o úplatek ve výši 100 000 Kč za to, že mu pomůže s dluhem tím způsobem, že zařídí trestní stíhání jeho věřitele; 5 převzal částku 200 000 Kč za to, že umožní dalšímu ze svědků vyhnout se trestnímu postihu po údajně chystaném podání trestního oznámení, které však nikdy podáno nebylo; 6. ve svém obydlí přechovával 20,1 gramu kokainu. Za tato jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a čtyř měsíců, k peněžitému trestu ve výši 300 000 Kč a k trestu propadnutí náhradní hodnoty (částek 81 000 Kč a 20 Euro). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud u všech skutků zejména na základě výpovědí přímých svědků stěžovatelova jednání, jejichž věrohodnost potvrdily další nepřímé důkazy (záznamy telekomunikačního provozu, listinné důkazy atd.). Okresní soud zároveň zamítl obsáhlé návrhy na doplnění dokazování, neboť skutkový stav byl již dostatečně objasněn. Namítal-li stěžovatel nezákonnost provedení domovní prohlídky, nevyjádřil vůči ní žádné námitky v průběhu jejího provádění, ač jí byl (spolu se svou obhájkyní) přítomen. Soud tak vycházel z protokolu o provedení domovní prohlídky a žádnou nezákonnost v postupu policejních orgánů neshledal. Z odposlechů navíc vyplynulo, že stěžovatel věděl, kde jsou drogy v jeho domě uloženy a pokusil se je přes prostředníky odstranit.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") na základě stěžovatelova odvolání zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a sám nově napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku a trestu propadnutí náhradní hodnoty (částek 81 000 Kč a 20 Euro). Podle krajského soudu bylo v dané věci provedeno všechno potřebné dokazování a další důkazní návrhy bylo na místě odmítnout pro nadbytečnost. Stěžovatelova vina byla dostatečně prokázána, neboť usvědčující výpovědi nestojí osamoceně, nýbrž jsou podpořeny dalšími nepřímými důkazy. Trestní minulost nebo drogová závislost svědků je nečiní sama o sobě nevěrohodnými.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Většinu dovolacích námitek vyhodnotil Nejvyšší soud jako opakování obhajoby, kterou soudy přesvědčivě vyvrátily. Zároveň se soudy neopominuly zabývat všemi důkazními návrhy. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů nezjistil Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Rovněž podle Nejvyššího soudu byl stěžovatel usvědčen přesvědčivým souborem vzájemně se podporujících důkazů. Naopak závěr o stěžovatelově vině nebyl opřen o procesně nepoužitelné důkazy a nemožnost opatření dalších důkazů nebyla způsobena průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení.
5. Stěžovatel namítá, že trestní řízení vedené proti němu trvalo nepřiměřeně dlouho. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 29. 7. 2014. Rozsudek okresního soudu byl stěžovateli doručen po 16 měsících od jeho vynesení, rozsudek krajského soudu 9 měsíců po jeho vynesení. Mezi vynesením rozsudku okresního soudu a doručením rozsudku krajského soudu uběhla doba 53 měsíců. Na těchto průtazích se stěžovatel nikterak nepodílel. Taková délka řízení se podle stěžovatele podepsala na rozsahu provedeného dokazování a zamítnutí důkazních návrhů obhajoby.
6. Dále stěžovatel namítá, že napadené rozsudky jsou nepřezkoumatelné. Není z nich zřejmé, jak se vypořádaly s uplatněnou obhajobou a z jakých důvodů soudy nevyhověly důkazním návrhům. Z toho je podle stěžovatele zřejmé, že se soudy obhajobou zabývat nechtěly. Za nepřípustný považuje stěžovatel postup, aby důvodem pro neprovedení důkazu byla dlouhá doba od prokazované události, kterou zavinily orgány činné v trestním řízení.
7. Podle stěžovatele nebyla jeho vina u jednotlivým skutků prokázána. U prvního skutku je jediným důkazem osamocená nevěrohodná svědecká výpověď. Naopak listinné důkazy stěžovatelovu vinu vyvrací. Obdobná je situace u druhého a třetího skutku, kde rozporná osamocená výpověď jiného svědka rovněž postrádá jinou důkazní oporu. V případě této výpovědi navíc nebyly splněny podmínky pro její provedení jako neodkladného a neopakovatelného úkonu. K námitce obhájce ani nebylo zjištěno, zda svědek, při výslechu se silně třesoucí, není pod vlivem návykových látek. U čtvrtého skutku soudy nikterak nehodnotily provedené důkazy a vyšly pouze ze zkreslené výpovědi jediného svědka. Přitom ignorovaly svědecké výpovědi, které tuto výpověď vyvracely. Ani spáchání pátého skutku nebylo nikterak prokázáno. Zjevné a nelogické rozpory mezi jednotlivými důkazy soudy zcela přehlédly. V případě šestého skutku nebylo prokázáno, že by se jej dopustil stěžovatel. Navíc domovní prohlídka, při které byly drogy nalezeny, byla provedena v rozporu se zákonem, čemuž soudy vůbec nevěnovaly pozornost. Z výše uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že mezi závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů je extrémní rozpor.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud musí zásadně poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko zopakoval námitky, které byly obsahem jeho obhajoby v řízení před obecnými soudy, aniž by reflektoval obsáhlý způsob, kterým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. V tomto směru Ústavní soud poukazuje zejména na příkladně podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který byl konfrontován se zcela totožnými námitkami, jaké stěžovatel posléze uplatnil v ústavní stížnosti. Žádnou z relevantních námitek Nejvyšší soud nevynechal.
Jde zejména o námitky ohledně opomenutých důkazů a údajných průtahů způsobených orgány činnými v trestním řízení (viz body 25 až 29 usnesení Nejvyššího soudu), prokázání viny u jednotlivých skutků (viz body 30 a násl. usnesení), provedení svědecké výpovědi jako neodkladného a neopakovatelného úkonu (viz bod 34 usnesení) a zákonnosti provedení domovní prohlídky (viz body 38 až 41 usnesení). Stěžovatel s těmito závěry ani nikterak kvalifikovaně nepolemizuje, nýbrž je ignoruje a předkládá vlastní náhled na jednotlivé aspekty důkazního řízení.
Proto Ústavní soud nepovažuje za nutné obsáhlé závěry Nejvyššího soudu (obsahující rovněž odkazy na judikaturu Ústavního soudu) na tomto místě opakovat a lze na ně beze zbytku odkázat.
13. Toliko pro úplnost Ústavní soud připomíná, že upozorňoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti (v její části III.) podrobně na průtahy v daném trestním řízení, pak nedůvodnost těchto námitek ve vztahu k rozsahu a hodnocení provedených důkazů vyplývá již z napadených rozhodnutí (viz bod 32 usnesení Nejvyššího soudu). Jde-li o případné porušení ústavních práv ze samotné povahy průtahů (viz čl. 38 odst. 2 Listiny), je třeba zdůraznit, že délku trestního řízení zohlednil krajský soud v souladu s ustálenou praxí při výměře mírnějšího trestu (viz bod 63 rozsudku krajského soudu). Otázkou případného odškodnění průtahů by se mohl Ústavní soud zabývat teprve po vyčerpání prostředků ochrany práva podle zvláštního právního předpisu.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu