Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Javida Shukurova, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2024 č. j. 2 As 42/2023-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2023 č. j. 18 A 48/2022-24, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 26. dubna 2022 č. j. MD-13202/2022-190/3 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. března 2022 č. j. MHMP 380690/2022/ODO-SIL/Mo, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva dopravy a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11, 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel podal žádost o udělení oprávnění řidiče taxislužby a vydání průkazu řidiče taxislužby.
3. Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "správní orgán prvního stupně") napadeným rozhodnutím jeho žádost zamítl, přičemž shledal, že stěžovatel dříve v rámci výkonu taxislužby spáchal přestupky porušením zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Kvůli tomu nesplňuje podmínku spolehlivosti uvedenou v § 21c odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silniční dopravě"), jako podmínku pro udělení oprávnění řidiče taxislužby v návaznosti na § 9 odst. 2 téhož zákona.
4. K odvolání stěžovatele rozhodlo Ministerstvo dopravy napadeným rozhodnutím, že se odvolání zamítá a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se potvrzuje.
5. O žalobě proti rozhodnutí Ministerstva dopravy rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že ji zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Městský soud shledal, že porušil-li stěžovatel cenové předpisy jako řidič taxislužby, i když za toto jednání byl na základě objektivní odpovědnosti uznán odpovědným jako podnikající fyzická osoba, nelze z toho dovodit, že je spolehlivý řidič. Podmínka spolehlivosti je sice vázána na konkrétní osobu řidiče, ale ne nutně na to, že tato osoba byla trestána jako řidič taxislužby. Nejde o nepřípustně rozšiřující výklad zasahující do podstaty práva na svobodnou volbu povolání (podnikání). Zákon jasně akcentuje souvislost s prací řidiče taxislužby, a ne postavení dopravce, a nepřipouští tak jiný rozumný výklad.
6. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud potvrdil zákonnost rozhodnutí správních orgánů a městského soudu a dospěl k závěru, že slovní spojení "přestupek spáchaný při výkonu práce řidiče taxislužby" je nutné vyložit tak, že se vztahuje i na přestupek, za který byl správní trest uložen dopravci, byl-li tento dopravce zároveň řidičem taxislužby.
7. Stěžovatel zejména namítá, že v minulosti nebyl potrestán jako fyzická osoba nepodnikající při výkonu práce řidiče taxislužby, ale že byl potrestán dopravce - Javid Shukurov - jako fyzická osoba podnikající za nedodržení povinností při poskytování taxislužby, což je subjekt odlišný od stěžovatele. V případě stěžovatele se tak jedná o výklad § 9 odst. 2 zákona o silniční dopravě, kdy správní soudy (ostatně ani oba správní orgány) nemohou a dokonce nesmí předpoklady uvedené v § 9 odst. 2 zákona o silniční dopravě rozšiřovat (překlenovat či dotvářet) výkladem. Legislativní vymezení podmínek pro určení tzv. (ne)spolehlivosti musí být jasné, kogentní a předvídatelné. Pakliže je právní norma v některých rysech vágní či nekvalitně legislativně zpracována, pak z toho nelze vůbec dovodit, že by bylo možné takové podmínky dovozovat (upřesňovat a rozšiřovat) extenzivním soudním výkladem a tím protiústavně a libovolně omezovat základní práva stěžovatele na výkon povolání.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč je argumentace stěžovatele nedůvodná. Na klíčovém právním závěru Nejvyššího správního soudu, že - účelem § 9 odst. 2 písm. a) bodu 2. ve spojení s § 21c zákona o silniční dopravě je zajistit určitou kvalitu výkonu taxislužby, přičemž cílem je tak zamezení výkonu činnosti osobám, které byly v posledních třech letech v jejím rámci potrestány za zneužití specifik trhu poskytování taxislužby, a to v cenové oblasti, přičemž tato podmínka pro získání oprávnění slouží vedle cenové regulace jako jedna z cest, jak zmírnit dopady informační asymetrie a chránit spotřebitele - nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud musí zdůraznit i ten závěr, že v případě stěžovatele a dopravce Javida Shukurova jde fakticky stále o stejnou osobu, která se dopustila určitého typu nežádoucího jednání. Právě zvýšený veřejný zájem na dodržování cenových předpisů odůvodňuje zohlednit jednání osoby řidiče taxislužby, ač se protiprávního jednání dopustil jako zaměstnanec či jako podnikající fyzická osoba.
13. Ústavní soud konstatuje, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím městský soud) se řádně vypořádaly se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele a při aplikaci práva na svobodnou volbu povolání ústavně konformně posoudily roli veřejného zájmu a veřejné moci na vytváření předpokladů pro výkon činnosti řidiče taxislužby, když jejich výklad nevybočil z mezí stanovených nálezovou judikaturou Ústavního soudu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 93/20
(N 120/106 SbNU 300; 288/2021 Sb.) nebo nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227)].
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu