Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Skalského, zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem, sídlem Na Boubín 203, Písek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2024 č. j. KSBR 3 INS 18287/2022, 1 VSOL 106/2024-A-333, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti OH-KAY technology s. r. o., sídlem Lidická 700/19, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na přístup k soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se jako dlužník v insolvenčním řízení vedeném s právní předchůdkyní vedlejší účastnice jako věřitelkou domáhal před rozhodnutím o úpadku ustanovení předběžného správce a omezení oprávnění dlužnice nakládat s majetkovou podstatou. Krajský soud v Brně návrh stěžovatele zamítl usnesením ze dne 11. 1. 2024 č. j. KSBR 3 INS 18287/2022-A-209.
3. Stěžovatel proti uvedenému usnesení podal odvolání. Protože nezaplatil soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jej vyzval k jeho zaplacení usnesením ze dne 19. 3. 2024 ve lhůtě 15 dní. Stěžovatel den před koncem uvedené lhůty požádal o její prodloužení o dalších 5 dnů, čemuž vrchní soud vyhověl. Po marném uplynutí konečné lhůty vrchní soud napadeným usnesením odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. V odůvodnění mimo jiné upozornil, že v jiných věcech stěžovatele nevyzýval k zaplacení soudního poplatku, protože v nich odmítl jeho podání pro vady a šlo o návrhy ve věcech rozhodnutí procesní povahy; tehdy se podle zákona soudní poplatek nevybírá.
4. Stěžovatel tvrdí, že od něj vrchní soud nesprávně vybírá soudní poplatek v každé věci, přestože v minulosti byl od placení soudního poplatku osvobozen. V jiných dřívějších věcech vrchní soud soudní poplatek nevybíral. Stěžovatel dodává, že trpí vážnými zdravotními problémy; po třech letech léčby mu byla diagnostikována roztroušená skleróza. Je rovněž ve špatné ekonomické situaci, protože má pohledávky vůči právní předchůdkyni vedlejší účastnice, mimo jiné za odměnu za práci.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Nynější ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel původně podal ústavní stížnost, aniž byl zastoupen advokátem. Ústavní soud jej proto vyzval k odstranění této vady, což stěžovatel učinil. Jeho právní zástupce v doplnění podání odkázal na původní návrh s tím, že stěžovatel odůvodnění ústavní stížnosti považuje za dostačující, avšak že do 20 dní ústavní stížnost doplní, protože není schopen se narychlo s věcí podrobně seznámit.
Ústavní soud proto vyčkal na avizované doplnění, a to více než jeden měsíc, avšak stěžovatel ani jeho právní zástupce ústavní stížnost později blíže nedoplnili. Posoudil proto napadené rozhodnutí na podkladě odůvodnění původního návrhu; ten odůvodnění obsahuje, byť stručné, a umožňuje Ústavnímu soudu napadené rozhodnutí přezkoumat. Nebylo proto nezbytné stěžovatele k doplnění ústavní stížnosti dále vyzývat, a to tím spíše, uznal-li sám, že původní podání považuje za dostatečné.
8. Stěžovatel zejména namítá nekonzistentní postup vrchního soudu v různých věcech; z napadeného usnesení se však podává, že v jiných věcech vrchní soud nevyzýval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, protože jeho jiná podání odmítl jako vadná a ve věcech týkajících se návrhů, u nichž se soudní poplatek nevybírá. Postup vrchního soudu proto odpovídá zákonu a případné rozdílnosti odůvodňuje jiná zákonem stanovená poplatková povinnost v rozdílných procesních situacích. Tuto argumentaci stěžovatel nijak nereflektuje, a Ústavní soud proto nemá důvod ji blíže přehodnocovat.
9. K tvrzení, že byl stěžovatel dříve osvobozen od soudních poplatků, lze poukázat na to, že o osvobození se rozhoduje v každém řízení samostatně. Vrchní soud proto nepochybil, směřoval-li vůči stěžovateli výzvu k zaplacení soudního poplatku jako snahu k odstranění chybějící podmínky řízení. Jak se ostatně podává z veřejně dostupných údajů z insolvenčního rejstříku, vrchní soud stěžovatele ve výzvě k zaplacení soudního poplatku v nynější věci rovněž upozornil, že i zde může podat návrh na osvobození od soudního poplatku. Zde přitom stěžovatel mohl tvrdit a prokazovat okolnosti týkající se mimo jiné jeho majetkových poměrů. Stěžovatel tak však neučinil. Ani z tohoto hlediska proto postup vrchního soudu v nynější věci završený zastavením odvolacího řízení není v rozporu s právem stěžovatele na přístup k soudu.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu