Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. et Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, proti postupu orgánů činných v trestním řízení vedeném proti stěžovateli Policií České republiky, Službou kriminální policie a vyšetřování Městského ředitelství Brno, pod sp. zn. MRBM-10412/TČ-03-2005, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností ze dne 10. 3. 2006, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2006, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud rozhodl, že "postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci obviněného M. S., proti němuž bylo zahájeno trestní stíhání usnesením Policie ČR ze dne 29. 9. 2005, čj. MRBM-10412/TČ-03-2005, podle § 160 odstavec 1 trestního řádu byla porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvené v čl. 8 odst. 4 Listiny, v čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 40 odst. 3 Listiny a práva a svobody zakotvené v čl.
5 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8", a že se "obviněný M. S.,propouští z vazby na svobodu". Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh svého trestního řízení, zahájeného usnesením Policie ČR ze dne 29. 9. 2005, čj. MRBM-10412/TČ-03-2005, pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestného zákona, spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona.
Vysvětluje, proč po zadržení policejními orgány využil svého zákonného práva k věci nevypovídat. Poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 70 Nt 3705/2005, jímž byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu a na další rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu a o dalším trvání vazby. Uvádí, že dne 14. 10. 2005 a opakovaně dne 7. 11. 2005 navrhoval provedení svého výslechu, na což nebylo policejním orgánem reagováno a ve věci nebyly provedeny ani jiné úkony, které by směřovaly k zjištění skutkového stavu či jinému objasnění či vyvrácení obvinění.
Proto podal dne 19. 12. 2005 žádost o přezkum postupu policejního orgánu dle § 157a odst. 1 trestního řádu, na niž bylo ze strany státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně reagováno přípisem ze dne 16. 2. 2006, ve kterém státní zástupce stěžovateli mj. sdělil, že policejnímu orgánu uložil reagovat na důkazní návrhy stěžovatele a provést jeho výslech. Dle názoru stěžovatele ovšem policejní orgán tyto pokyny nerespektuje a bezdůvodně tím prodlužuje dobu, po kterou je ve vazbě. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").Ústavní soud se v dané věci zaměřil zejména na posouzení otázky, zda je k projednání návrhu příslušný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Při výkonu svých kompetencí musí respektovat princip dělby moci, na němž je ústavní systém České republiky založen (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Při své činnosti se musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, zejména Ústavou a zákonem o Ústavním soudu. I pro Ústavní soud platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn, a nesmí svou pravomoc překračovat. Nemůže proto "suplovat" roli obecných soudů či jiných státních orgánů, od jejichž soustavy je důsledně oddělen.
Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánů veřejné moci (srov. ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu pokračovat v porušování práva a svobody, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Pokud stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu, není Ústavní soud k takovému rozhodnutí příslušný.
O případném propuštění obviněného z vazby jsou oprávněni rozhodovat toliko příslušný státní zástupce a obecný soud (srov. ustanovení § 73b trestního řádu), a nikoli Ústavní soud. Pokud by Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele, překročil by své pravomoci a zasáhl by do ústavně garantovaného principu dělby moci. I pokud by Ústavní soud posuzoval samostatně první část navrhovaného výroku, kterým se stěžovatel domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud rozhodl o porušení ústavních práv stěžovatele (specifikovaných v návrhu), dospěl by k rovněž k závěru, že k takovému rozhodnutí není oprávněn.
Pouhý výrok o konstatování porušení základních práv a svobod může být vysloven jako samostatný jen v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který jako mezinárodní orgán rozhoduje pouze na základě mezinárodního práva, jehož porušení může také konstatovat (nemůže ovšem rušit rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která součástí mezinárodního práva přirozeně nejsou). V důsledku toho mají jeho reparační pravomoci nutně toliko satisfakční povahu. Naproti tomu Ústavní soud ČR má právní nástroje k tomu, aby mohl dosáhnout restituce vnitrostátních právních poměrů, které existovaly před porušením ústavně garantovaných práv a svobod, o nichž bylo pojednáno výše.
Nemá ovšem oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody. Takové rozhodnutí samo o sobě by navíc nebylo ani efektivní. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. května 2006 S t a n i s l a v B a l í k , v. r.