Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lé Dang Huy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 8 A 4/2023-30, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti výroku II. v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, stěžovatel podal dne 18. 10. 2022 Ministerstvu vnitra žádost o povolení dlouhodobého pobytu (zaměstnanecké karty) vedené pod č. j. OAM-72056/ZM-2022. Následně dne 20. 12. 2022 podal žalobu o uplatnění opatření proti nečinnosti ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise"). Komise udělila správnímu orgánu dne 17. 1. 2023 lhůtu 60 dnů od seznámení se účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí. Výzva byla zpracována a doručena zmocněnému zástupci dne 5. 1. 2023. Stěžovatel následně podal žalobu na ochranu proti nečinnosti k městskému soudu. Správní orgán vydal rozhodnutí 8. 2. 2023.
3. Městský soud následně zastavil řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti poté, co stěžovatel dne 28. 4. 2023 vzal žalobu zpět, neboť správní orgán vydal zamítavé rozhodnutí. Městský soud v souladu s § 60 odst. 3 větou první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladu řízení. Vzhledem k tomu, že je kasační stížnost proti výroku o nákladech nepřípustná dle § 104 odst. 2 s. ř. s., vyčerpal stěžovatel veškeré opravné prostředky, resp. mu rozhodnutím městského soudu bylo doručeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které mu předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
5. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, městský soud usnesením zastavil řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti. Ústavní stížnost míří pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že měl nárok na náhradu nákladů řízení dle druhé věty § 60 odst. 3 s. ř. s. (tzn., žalobu vzal zpět pro pozdější chování odpůrce). Dle argumentace stěžovatele, který brojil proti nečinnosti správního orgánu, má nárok na náhradu nákladů soudního řízení po zpětvzetí žaloby kvůli ukončenému vydání rozhodnutí. Nepřiznání náhrady nákladů by bylo možné jen dle § 60 odst. 7 s. ř. s., tzn. byly-li by pro to dány důvody zvláštního zřetele hodné. Dále se stěžovatel zabývá otázkou předčasnosti podání žaloby k městskému soudu. Stěžovatel nesouhlasí se stanovením lhůty 60 dnů pro vyřízení žádosti nadřízeným správním orgánem, neboť tuto lhůtu považuje na nepřiměřeně dlouhou a zároveň se prý městský soud s jeho argumenty řádně nevypořádal.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdejším soudem zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 2902/12 ze dne 15. 10. 2012, https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je proto v těchto případech zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustná ani kasační stížnost, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším správním soudem (který je k této úloze jinak povolán, srov. § 12 s. ř. s.) byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není tento případ stěžovatele.
10. Nad rámec shora vyslovených obecných závěrů Ústavní soud uvádí, že v posuzované věci městský soud při zkoumání podmínek pro přiznání náhrady nákladů řízení dospěl v bodě 17 svého rozhodnutí k závěru, že žaloba stěžovatele byla podána předčasně, jelikož správnímu orgánu ještě nevypršela lhůta stanovená nadřízeným správním orgánem. Za bezvýsledné vyčerpání prostředků ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. se přitom rozumí vyčerpání všech prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu.
Pro věcné posouzení žaloby soudem proto není možné za bezvýsledné vyčerpání všech prostředků považovat již samotné opatření proti nečinnosti vydané nadřízeným správním orgánem o zjednání nápravy ve stanovené lhůtě. Nutné je zohlednit i následné uplynutí lhůty bez uspokojení stěžovatele. Správní orgán v případě stěžovatele přitom stanovenou lhůtu 60 dnů dodržel, když vydal rozhodnutí dne 8. 2. 2023. Tento závěr městského soudu považuje Ústavní soud za ústavněprávně plně akceptovatelný a také logický, jelikož respektuje subsidiaritu ochrany práv účastníků správního řízení, kdy poskytnutí efektivní ochrany správním soudem musí zásadně předcházet vyčerpání všech předchozích prostředků před správními orgány.
11. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20 , na který městský soud výslovně odkázal, dále potvrzuje, že nárok na náhradu nákladů řízení nemůže vzniknout v případě, kdy správní orgán rozhodne ve lhůtě stanovené nadřízeným správním orgánem: "Dodat lze, že okolnost, že žalobce podal nečinnostní žalobu, aniž by v době jejího podání již byl bezvýsledně vyčerpán prostředek ochrany ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., může soud k tíži žalobce zohlednit při rozhodování o nákladech řízení o žalobě.
[...] Ústavní soud tak konstatuje, že stimulem pro žalobce, aby nečinnostní žalobu podávali až za stavu bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany, jsou popsané důsledky v oblasti nákladů řízení." Městský soud tedy rozhodl v souladu s výše uvedeným nálezem, když zastavil řízení poté, co obdržel zpětvzetí žaloby stěžovatelem, jelikož správní orgán vydal rozhodnutí před uplynutím lhůty nadřízeného správního orgánu. Žaloba podaná městskému soudu tedy nenaplnila procesní důvodnost, nedošlo k naplnění žalobní legitimace ve smyslu § 79 odst. 1 s.
ř. s., a nebyl dán zákonný důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli.
12. Ústavní soud konečně neshledal neoprávněný zásah orgánů veřejné moci do tvrzených základních práv stěžovatele ani ve stanovení délky lhůty 60 dní nadřízeným správním orgánem a ani s ohledem na samotnou délku řízení u komise. Vzhledem k tomu, že správní orgán prováděl úkony nutné k prověření okolností potřebných pro rozhodnutí o návrhu stěžovatele, nepovažuje Ústavní soud její délku bez dalších případných indicií za jakkoliv excesivní a i s ohledem na svoje ústavní postavení ji nemíní zpochybňovat, jelikož se zjevně nejedná o otázku ústavněprávní intenzity.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu