Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Toroinvestbeton s. r. o., sídlem Zámostní 1155/27, Ostrava, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 228/2024-35 ze dne 23. dubna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 4/2024-48 ze dne 12. září 2024, spojené s návrhem na zrušení § 152 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 189611/24/3202-80543-810343 ze dne 23. 1. 2024 zamítl námitky stěžovatelky proti exekučním příkazům na přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb ze dne 25. 10. 2023. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost; Nejvyšší správní soud ji zamítl napadeným rozsudkem.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla i zrušení § 152 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
3. Stěžovatelka především namítá, že podkladová rozhodnutí vedoucí k exekuci nejsou vykonatelná, neboť nebyla řádně doručena jí, ale advokátovi, aniž by v daňových řízeních uvedla, že je právně zastoupena, a aniž by advokát předložil plnou moc. Podle jejího názoru generální plná moc založená v jednom daňovém řízení sama o sobě neznamená, že na jejím základě zmocněnec vystupuje ve všech dalších daňových řízeních. Je třeba odlišovat oprávnění zastupovat účastníka řízení od výkonu tohoto práva; příslušný orgán nemůže sám určit, zda účastník řízení hodlá zástupčí oprávnění uplatnit. Tím, že správní orgán doručoval nesprávné osobě, zkrátil účastnická práva stěžovatelky, která záměrně Ústavnímu soudu nepředložila plnou moc, neboť již založila generální plnou moc v jiném řízení. Vyzve-li ji Ústavní soud k doplnění plné moci, potvrdí tím její právní názor.
4. Dále stěžovatelka namítá, že ústavně konformní výklad § 152 daňového řádu vyžaduje, aby se zákonné pořadí úhrady daně uplatnilo pouze tehdy, neurčí-li daňový subjekt při provedení platby konkrétní daňový závazek, který hodlá uhradit. Pro případ, že by takový výklad Ústavní soud nezvolil, navrhuje stěžovatelka zrušení uvedeného ustanovení.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
7. Správní soudy zohlednily i specifické okolnosti případu, zejména skutečnost, že stěžovatelka musela vědět, že správce daně její žádost o doručování nepovažuje za omezení rozsahu zmocnění právního zástupce, a přesto neučinila žádný krok, jímž by plnou moc výslovně omezila či odvolala. Stěžovatelka vyjádřila vůli nebýt nadále zastoupena až v řízeních souvisejících s exekučními příkazy. K tomu lze doplnit, že právní zástupce stěžovatelky mohl a měl reagovat na obdržené písemnosti sdělením, že v dané věci (již) stěžovatelku nezastupuje, aby předešel případným pochybnostem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3075/21 ze dne 29. 3. 2022).
8. Výzvu Ústavního soudu k doložení speciální plné moci pro řízení před Ústavním soudem nelze chápat jako zpochybnění výkladu daňového řádu provedeného správními soudy. Procesní úprava řízení před Ústavním soudem je odlišná a její výklad přísluší výlučně Ústavnímu soudu; oproti tomu výklad daňového řádu náleží především Nejvyššímu správnímu soudu.
9. Konečně, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani výklad § 152 daňového řádu provedený správními soudy, které vysvětlily, že pořadí úhrady daňových povinností v rámci již určeného druhu daně je stanoveno přímo tímto ustanovením a nelze je měnit dispozicí daňového dlužníka. Z ústavního pořádku žádné právo na určení pořadí úhrady daňového dluhu neplyne. Správní soudy se dostatečně vypořádaly i s dalšími námitkami a argumenty stěžovatelky. Ústavní soud neshledává důvod jejich úvahy přehodnocovat a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh stěžovatelky na zrušení § 152 daňového řádu sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu