Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Stuchlíka, zastoupeného JUDr. Markem Bilejem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 3. 2014 č. j. 0 Nt 360/2014-6, a proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků téhož soudu z téhož dne č. j. 0 Nt 361/2014-7, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti namítá, že oba příkazy byly vydány v době, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, ač takovýto postup by mohl být ústavně konformním pouze tehdy, pokud by bylo odůvodněno, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Okresní soud v odůvodnění svých příkazů zmiňuje, že by mohlo jít o úkon neopakovatelný, za rozhodující v něm však považuje to, že se předpokládá provedení prohlídek vzápětí po zahájení trestního stíhání. To však stěžovatel nepovažuje za přípustné, když soud vychází z možného budoucího nejistého postupu policejního orgánu ve věci. Podle jeho názoru soud může vycházet jen ze stavu v době svého rozhodování. K předpokladu, že v mezidobí mezi vydáním příkazu a započetím prohlídek bude obvinění sděleno, dle stěžovatele nemělo být, jakkoliv se nakonec naplnil, přihlíženo.
Dle stěžovatele se jedná o závažnou vadu trestního řízení, která má význam jak z hlediska použitelnosti takového důkazu, kdy půjde o důkaz absolutně neúčinný, tedy takový, ke kterému nelze v řízení přihlížet, tak z hlediska postupu v trestním řízení, kdy půjde o takovou vadu, pro kterou by soud mohl například vrátit věc státnímu zástupci k došetření po předběžném projednání obžaloby, neboť byla vážným způsobem zkrácena práva obviněného a obhajoby.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil a aby přikázal, aby mu byly vráceny při nich odňaté věci, blíže specifikované v příslušných protokolech o provedení těchto prohlídek.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, který stěžovatel ústavní stížností požaduje zrušit, však takovýto charakter nemá. Z jeho znění je totiž zřejmé, že nesměřuje proti stěžovateli, ale týká se výlučně prostor ve vlastnictví společnosti Správa a prodej nemovitostí Liberec s. r. o., které jsou v užívání společnosti METROSTAV a. s. Prohlídka nebyla nařízena v prostorách stěžovatele jakožto fyzické osoby a stěžovatel tak není osobou oprávněnou namítat neústavnost příkazu v dané věci, byť je zaměstnancem společnosti METROSTAV a. s. (obdobně viz usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1682/07
,
I. ÚS 1267/08
,
II. ÚS 3644/10
,
I. ÚS 4482/12
, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto směru by ostatně byl nereflektovatelný i petit ústavní stížnosti požadující vydání věcí stěžovateli, kdy i z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků se jeví, že zajištěny byly dokumenty obchodního charakteru společnosti METROSTAV a. s., u kterých jejich vydání stěžovateli jako fyzické osobě vůbec nemůže připadat v úvahu.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že pokud by v probíhajícím trestním řízení došlo k odsouzení stěžovatele, nic mu nebrání, aby námitky týkající se provedené prohlídky uplatnil v případné ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím ve věci samé. K problematice procesní použitelnosti takto opatřených důkazů, rozporované stěžovatelem, by se ostatně Ústavní soud dříve jakkoliv vyslovovat ani nemohl, neboť ústavní stížnost v této fázi může sloužit pouze k řešení bezprostředního zásahu do práv určité osoby na ochranu obydlí a vlastnictví a naopak s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti není přípustné, aby Ústavní soud předbíhal posouzení takových námitek, které se teprve mohou stát předmětem přezkumu v soustavě obecných soudů, totiž námitek obhajoby v trestním řízení.
V části napadající příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byla tedy ústavní stížnost podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vychází z vlastního výkladu procesních předpisů, kdy za rozhodující považuje skutečnost, že domovní prohlídka byla nařízena před zahájením trestního stíhání. Ústavní soud má však za to, že tento výklad je nutno odmítnout. To zaprvé proto, že odporuje právní úpravě, kdy trestní řád pracuje s pojmem "provedení úkonu", nikoliv rozhodnutí o provedení úkonu [srovnej § 158 odst. 3 písm. i)]. A za druhé, nutno poukázat na jeho formalistický charakter, kdy Ústavní soud ve své judikatuře, a to i té týkající se fáze vyšetřování v trestním procesu, přepjatý formalismus považuje za nežádoucí [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013
sp. zn. I. ÚS 4183/12
(N 131/70 SbNU 211). Ústavní soud naopak považuje za podstatné, že domovní prohlídka byla provedena až poté, co trestní stíhání ve věci již bylo zahájeno. Pokud stěžovatel argumentuje, že po vydání příkazu k domovní prohlídce mohlo teoreticky dojít k tomu, že by prohlídka byla provedena před zahájením trestního stíhání, jedná se o hypotetickou situaci, která však ve věci nenastala, a je tak bezpředmětné, aby se k ní Ústavní soud vyslovoval, když institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před reálnými zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoliv k akademické debatě vedené nad rámec skutkových okolností konkrétního případu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu