Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Vaňka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. září 2020 č. j. 26 C 84/2018-542, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2020 č. j. 23 Co 376/2020-555 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2023 č. j. 30 Cdo 1046/2023-814, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby mu byly přiznány náklady řízení podle § 62 zákona o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením zastavil řízení o dovolání pro nezaplacení soudního poplatku. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Obě tato rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že v části směřující proti usnesení soudu prvního stupně jej zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti, a v části týkající se usnesení odvolacího soudu, dovolání podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ve svém dovolání namítal konkrétní zásah do svého práva na přístup k soudu, práva na soudní ochranu a právní pomoc, avšak dovolací soud se stěžovatelovými námitkami nijak nevypořádal. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně zastavil podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. V odůvodnění napadeného usnesení dovolací soud vysvětlil, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž nedostatek funkční příslušnosti soudu k projednání dovolání je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat. Pokud stěžovatel podal dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a řízení o dovolání z tohoto důvodu bylo zastaveno, nelze takový postup považovat za zásah do stěžovatelova práva na přístup k soudu.
V části dovolání, které směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, stěžovatel podle dovolacího soudu řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neuvedl-li tedy stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné a nelze v něm spatřovat žádný ze stěžovatelem namítaných ústavněprávních deficitů. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto odpovídá stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tak neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavně konformní odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu nedostatku jeho funkční příslušnosti a pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno, neboť stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, považovat za přípustnou.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu na náhradu nákladů řízení (§ 62 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu