Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, evid. č. 015, IČ: 40658759, se sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, Beroun, zastoupeného Mgr. Petrem Lešetickým, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018 č. j. KSPH 65 INS 1985/2018,1 VSPH 375/2018-A-23, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Dále namítá porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo změněno usnesení Krajského soudu v Praze dne 13. 2. 2018 č. j. KSPH 65 INS 1985/2018-A-7, tak, že se zamítá návrh soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského na nařízení předběžného opatření, jímž by mu bylo umožněno provést již zahájenou exekuci vedenou u Exekutorského úřadu Beroun pod sp. zn. 015 EX 113/06.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že odůvodnění soudního rozhodnutí, kterým změnil výrok I. a II. rozhodnutí Krajského soudu v Praze, je zcela nedostatečné, přičemž i podle judikatury Ústavního soudu je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces, povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Stěžovatel jako soudní exekutor trvá na tom, že předmětné skutečnosti bez dalšího nezakládají důvod pro použití § 220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, ve spojení s § 167 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. v platném znění, neboť jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, na základě kterých lze omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že jako soudní exekutor postupoval při vymáhání pohledávky oprávněného zcela v souladu se zákonem a dle platných právních předpisů. Odměna za vymožené plnění a náhrada prokázaných hotových výdajů mu proto po právu náleží. Napadené usnesení tak podle stěžovatele je v rozporu s jeho legitimním očekáváním, že jeho náklady včetně odměny budou v tomto řízení po právu uspokojeny. Pokud se tak na základě napadeného usnesení nestalo, považuje to soudní exekutor za zásah do svého práva vlastnit majetek a pokládá usnesení vrchního soudu v napadeném výroku i z těchto důvodů za nesprávné a nelegitimní.
4. Při posuzování návrhu se Ústavní soud se v prvé řadě zabýval návrhem z hlediska naplnění základních požadavků podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že splněny nejsou.
5. Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavními stížnostmi se zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3715/15 , III. ÚS 2309/1 , nebo III. ÚS 730/16 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž od závěrů tam uvedených nemá důvod se odchylovat.
6. Rovněž v nyní projednávané věci je nutno vyjít z toho, že stěžovatel jako soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá, se nachází v postavení veřejného činitele ve smyslu závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (v současné době je adekvátním označením úřední osoba), a nikoliv účastníka řízení. Ve skutečnosti nešlo o určení jeho nákladů exekuce, nýbrž o to, jak má být postupováno v exekučním řízení ve vztahu k zahájenému insolvenčnímu řízení. Zda tedy soudní exekutor při výkonu své pravomoci má provádět již zahájenou exekuci. Vystupuje-li však soudní exekutor v postavení nositele a vykonavatele pravomoci z titulu veřejného práva, pak z podstaty věci nemůže být nositelem základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99).
7. Ústavní soud na okraj poznamenává, že si je vědom své judikatury k výkladu § 46 odst. 7 exekučního řádu, jíž dospěl k závěru (poprvé v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016), že dosavadní praxe obecných soudů odkázat soudní exekutory k přihlášce svých nákladů do insolvenčního řízení je protiústavní. Ve vztahu exekučního řádu a insolvenčního zákona zdůrazňuje nezbytnost použití obecných interpretačních pravidel, tj. aplikoval zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali, přičemž ustanovení exekučního řádu je pozdější (posterior) a speciální (specialis). Rovněž není správné, aby insolvenční správce měl zaručenu náhradu nákladů a soudní exekutor nikoli. Ústavní soud to považuje za neodůvodněnou nerovnost (dále obdobně v nálezu sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ,
či
a dalších) a dospěl k závěru, že exekutor je oprávněn z částky vymožené v rámci exekuce odečíst náklady exekuce v tom smyslu, že si je ponechá a do insolvenčního řízení vydá vymožené plnění snížené o tyto náklady. Nyní posuzovaná věc však s touto judikatorní linií nesouvisí, neboť nenapadá výroky o náhradě nákladů exekutora, ale týká se přímo pravomoci exekutora provést zahájenou exekuci. Tedy ačkoli stěžovatel tvrdí zásah do svého vlastnického práva, k tomu přímo napadeným výrokem rozhodně nedochází, neboť ten směřuje do výkonu pravomoci stěžovatele v roli soudního exekutora jako orgánu veřejné moci (úřední osoby), nikoli tedy o právu exekutora na již vymoženou odměnu.
8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v pozici úřední osoby není oprávněn k podání ústavní stížnosti, byl jeho návrh bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2018
Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka