Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, se sídlem Komenského 38, Přerov, zastoupeného JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2022 č. j. 26 Co 31/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Návrhem na zahájení řízení ze dne 15. července 2022 brojil stěžovatel proti shora uvedeného soudnímu rozhodnutí s tím, že jím mělo být, mimo jiné, porušeno jemu ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a domáhal se jeho zrušení postupem dle ust. § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") došlo ke změně nákladových výroků (tj. výroků II. až V.) usnesení o zastavení exekuce, jež vydal stěžovatel dne 27. října 2021 pod č. j. 203 Ex 63717/11-90. V důsledku jednoho ze změněných nákladových výroků byla stěžovateli uložena povinnost vrátit vedlejší účastnici - Štěpánce Ratkovské v postavení povinné - částku 18 020 Kč, a to do tří dnů od právní moci napadeného usnesení. Ačkoli ústavní stížnost dle jejího petitu formálně směřuje proti všem výrokům napadeného usnesení, když stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení jako celku, týká se stěžovatelova argumentace právě jen výše uvedeného výroku, který byl ostatně jako jediný Krajským soudem v Brně změněn k jeho tíži (zbylé výroky se stěžovatele buď netýkají, nebo byly změněny v jeho prospěch). Podstata věci spočívá v tom, že na návrh vedlejší účastnice byla v listopadu 2021 zastavena proti ní od ledna 2012 vedená exekuce, a to z důvodu neplatné rozhodčí doložky (exekučním titulem byl rozhodčí nález). Danou exekuci stěžovatel převzal v roce 2016 po předchozím pověřeném soudním exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi (dále jen "předchozí exekutor"). Ačkoli si předchozí exekutor ponechal z jím vymoženého plnění na úhradu nákladů exekuce částku 8 891 Kč (což bylo nesporné) a stěžovatel si následně z téhož důvodu ponechal toliko částku 9 129 Kč, uložil odvolací soud stěžovateli postupem dle § 271 o. s. ř. vrátit povinné celou částku 18 020 Kč - tj. v součtu sumu, kterou si z daného titulu ponechali oba exekutoři. Odvolací soud k tomuto závěru stručně argumentoval především tím, že při rozhodování o této složce nákladů exekuce nelze přihlížet k tomu, kterou částku si ten který exekutor činný v dané exekuci ve skutečnosti ponechal, přičemž předchozí exekutor se již řízení ani nijak neúčastní.
4. Stěžovatel proti danému závěru odvolacího soudu brojí rozsáhlou argumentací navázanou na ochranu legitimního očekávání, ochranu vlastnického práva (práva vlastnit majetek) a zásady spravedlivého procesu. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozebírá obsah a dopady zákonného pojmosloví týkajícího se exekutorských úřadů a způsobu jejich obsazování s tím, že odvolací soud měl při svém rozhodování svévolně a extrémně vybočit z obvyklých výkladových a aplikačních pravidel právních norem, což vyústilo až do údajné neústavnosti napadeného usnesení, resp. napadeného výroku. Nadto stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že se při svém rozhodování nevypořádal se všemi argumenty a námitkami stěžovatelem předloženými. V dalších pasážích stížnosti stěžovatel odkazuje na početné judikáty obecných soudů, které se k dané problematice mají vztahovat s tím, že dává do kontrastu rozhodování obecných soudů v exekučních věcech, v nichž jsou řešeny otázky nákladů exekucí, s rozhodováním obecných soudů v civilních sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Toto rozhodování označuje stěžovatel za nekonzistentní a domáhá se (při nepřípustnosti dovolacího přezkumu nákladových výroků soudních rozhodnutí) jejího sjednocení Ústavním soudem.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost splňuje zákonné podmínky pro její projednání, neboť byla podána v zákonné lhůtě oprávněným stěžovatelem, jež byl v rozsahu, v němž bylo napadeným usnesením rozhodnuto o nákladech řízení, jeho účastníkem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon již další prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z důvodu její bagatelnosti.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Rozhodovací činnost Ústavního soudu neslouží sjednocování judikatury obecných soudů - tento závěr Ústavní soud konstatuje opakovaně. Vedle hlavních systémových důvodů (struktura justiční soustavy, koncepce institutu dovolání či působnost Nejvyššího soudu) pro něj svědčí i skutečnost, že Ústavnímu soudu až na naprosté výjimky nepřísluší revidovat výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
8. Skutečná hodnota sporu (tj. část plnění, o němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto v rozporovaném výroku, vůči němuž stěžovatel brojí), dosahuje částky 8 891 Kč a činí proto věc z kvantitativního hlediska věcí bagatelní. Již z tohoto důvodu by meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu byl opodstatněn jen při extrémním rozhodnutí odvolacího soudu přivozujícího (posuzováno kvalitativně) zřetelný zásah do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele [k problematice bagatelních sporů a rozlišování tzv. kvantitativních a kvalitativních hledisek viz např. nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Jinými slovy řečeno by při zohlednění kvalitativního hlediska věci muselo dojít k situaci, kdy se napadené rozhodnutí jeho intenzitou a účinky dotýká samotné podstaty a smyslu některého z ústavně garantovaných práv.
9. V poměrech projednávané věci má Ústavní soud za to, že potřebný kvalitativní aspekt věci naplněn není. Samotný fakt, že se věc týkala povinnosti stěžovatele zaplatit peněžitou částku vedlejší účastnici, a to za podmínek, které dle názoru stěžovatele představovaly zásah do jeho práva na vlastnictví majetku, k naplnění kvalitativního kritéria nepostačuje. Ostatně naprostá většina bagatelních věcí (v podstatě z definice) bývá buď v samotném meritu věci drobným majetkovým sporem, nebo se týká jednotlivého výroku (např. právě nákladového), jež zakládá povinnost účastníka řízení zaplatit jinému účastníku peněžité plnění.
Stěžovatel si byl bagatelnosti věci při sepisu ústavní stížnosti očividně vědom a tento nedostatek se snažil překlenout argumentem, že ve vztahu k němu obecné soudy rozhodly obdobným způsobem vícekrát, což by (patrně) mělo posílit význam tohoto konkrétního případu a následně přimět Ústavní soud jej věcně projednat. Stěžovatel tvrdí, že "podobným tlakům krajských soudů čelí opakovaně", přičemž v ústavní stížnosti uvedl na podporu tohoto tvrzení šest věcí z let 2016 a 2017, v nichž byla obecnými soudy vydána rozhodnutí vycházejících ze stěžovatelem rozporovaného právního názoru.
Tento argument není dle názoru Ústavního soudu u stěžovatele přiléhavý. Daný stav totiž logicky vyplývá z faktu, že stěžovatel vykonává exekutorskou činnost v takovém rozsahu, v jakém ji vykonává. Je notorietou, že jeho exekutorský úřad patří objemem agendy mezi největší exekutorské úřady v České republice a proto nelze na takové opakované rozhodování dané otázky nahlížet jako na jakoukoli anomálii, která by vyžadovala zvláštní přístup. Jen z údajů obsažených v ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel v postavení pověřeného exekutora aktuálně vede stovky tisíc exekučních řízení.
Navíc bagatelní spory (či jednotlivé výroky týkající se hodnotou bagatelního plnění), byť by byly ve vztahu k určitému účastníku řízení obecnými soudy rozhodovány opakovaně, nepřestávají být i přes takovou kumulaci počtu věcmi bagatelními - bagatelnost je nutno hodnotit v každém případu samostatně. Jinak by kategorie bagatelních sporů ve vztahu k účastníkům, kteří se v rámci své činnosti účastní vysokého počtu řízení, postrádala praktický smysl - v daném ohledu je stěžovatel v materiálně srovnatelném postavení jako jiní účastníci řízení, kteří běžně vedou vysoké počty nalézacích či exekučních řízení s typicky co do hodnoty nižším plněním (např. pojišťovny), u nichž by rovněž nebyly při posuzování opodstatněnosti eventuálních ústavních stížností hodnoty plnění jednotlivých kauz sčítány či "agregovány" způsobem namítaným stěžovatelem.
Tvrdí-li stěžovatel, že jeho věc má mít význam, který podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, jelikož "za dobu účinnosti exekučního řádu bylo zahájeno, vymožením ukončeno nebo je dále vedeno několik set tisíc exekučních řízení, v nichž exekučním titulem je rozhodčí nález", pak Ústavní soud toto (ostatně velmi obecné) tvrzení shledává nerozhodným, neboť podstatou celé stěžovatelovy argumentace obsažené v ústavní stížnosti jsou úvahy obecného soudu týkající se řešení poměrně specifické otázky nákladů exekučního řízení v situaci, kdy v řízení působilo vícero exekutorů, kteří si při předání exekutorského úřadu vzájemně nevypořádali tento druh (budoucích či podmíněných) pohledávek.
Žádnou ucelenější statistiku, z níž by snad měla plynout systémová závažnost řešené problematiky, stěžovatel nepředkládá. Konečně je při hodnocení, v jaké intenzitě mohl rozporovaný výrok zasáhnout do podstaty ústavních práv stěžovatele, nutno vzít v úvahu i následující fakt, na který stručně poukázal již odvolací soud (viz předposlední věta bodu 16 napadeného usnesení): spolu s rozhodnutím o povinnosti stěžovatele vrátit vedlejší účastnici (jakožto povinné) část nákladů exekuce, které si ponechal předchozí exekutor, byla totiž oprávněné zároveň uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce, které byly kalkulovány z celkově vymoženého plnění ve výši 49 597 Kč (tj. při zohlednění plnění vymoženého i předchozím exekutorem).
Ačkoli je částka nákladů exekuce přiznaná exekutorovi od oprávněné (13 479,40 Kč) nižší než částka, kterou je povinen vrátit povinné (18 020 Kč), jeví se v tomto směru úvahy odvolacího soudu co do základu jako symetrické, když ani u povinnosti oprávněné hradit stěžovateli náklady exekuce nerozlišoval mezi náklady prvního či druhého exekutora působícího v daném exekučním řízení.
10. Již nad rámec výše uvedené pak Ústavní soud konstatuje, že by se bez bližší (a přesvědčivější) argumentace nemohl ztotožnit ani s konstrukcí, kterou stěžovatel ve stížnosti opakovaně předkládá, tj. že odvolací soud v daném výroku neústavně rozhodl "o hrazení dluhů předchozího exekutora", popř. o povinnosti stěžovatele "vrátit bezdůvodné obohacení", které nikdy neobdržel. Odvolací soud rozhodoval o nákladech exekučního řízení v souvislosti s jeho zastavením - o ničem jiném. Pakliže stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že podle § 271 o. s. ř. se rozhoduje o nákladech řízení účastníků řízení a dle vlastních slov "částečně souhlasí" s tím, že povinnost vrátit již vymožené náklady exekuce "nelze přenášet na bývalého exekutora, který se řízení již neúčastní", odpovídá si sám na většinu argumentů týkajících se tvrzeného přepjatého formalismu a neústavního rozšiřování pravomocí soudu vznesených v ústavní stížnosti.
11. Z výše vyloženého důvodu bagatelnosti Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu