Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Nadační fond EVA, se sídlem Riegrovo nám. 15, Semily, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, č. j. 21 Cdo 542/2015-161, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2014, č. j. 24 Co 213/2014-134, a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 10. 2013, č. j. 8 C 207/2011-86, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo potvrzeno napadené usnesení Okresního soudu v Semilech, jímž byl nařízen, podle platebních výměrů Finančního Úřadu v Semilech č. 990000615 ze dne 26. 10. 1999, č. j. 32535/99/258970/7603, a č. 859/99 ze dne 26. 10. 1999, č. j. 32579/99/258970/7603, k uspokojení daňových pohledávek ve výši 2.692.123,- Kč, soudní prodej zástavy pozemků a budov blíže specifikovaných ve výroku I. napadeného usnesení okresního soudu.
Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry obecných soudů, že předmět zástavního práva je v rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 7. 11. 2000, č. j. 96010/00/398940/0321, o vymezení rozsahu zákonného zástavního práva (dále jen "rozhodnutí o vymezení zástavního práva"), pokud jde o budovu bez č.p./č.e. na parcele st.p.č. X1 a budovu č.p. X2 na st.p.č. X3, obě v k.ú. Jablonec nad Jizerou, dostatečně určitě vymezen. Stěžovatelka má za to, že v rozhodnutí o vymezení zástavního práva nejsou uvedené nemovitosti vymezeny v souladu s § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, v rozhodném znění (dále jen "katastrální zákon"), tj. obě budovy nebyly identifikovány pozemkem, na kterém jsou postaveny a budova na parcele st.p.č. X1 nebyla dále identifikována způsobem jejího využití.
Podle stěžovatelky nebyla dále v rozhodnutí o vymezení zástavního práva dostatečně určitě identifikována ani pohledávka, k níž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo k předmětným nemovitostem. Pro jednoznačnou a určitou identifikaci zajišťované pohledávky chybí podle stěžovatelky její identifikace co do jejího právního důvodu a jejího vzniku.
Z těchto důvodů považuje stěžovatelka rozhodnutí o vymezení zástavního práva za neurčité, a nejde tak ve smyslu § 72 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, o způsobilý titul pro vznik zástavního práva k dotčeným nemovitostem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž namítá, že se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou doručení rozhodnutí o vymezení zástavního práva daňovému, resp. zástavnímu dlužníku, tedy otázkou zcela zásadní ve vztahu k platnosti uvedené listiny, která představovala hmotněprávní předpoklad pro vznik předmětného daňového zástavního práva.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy porušily její základní práva tím, že při posuzování otázky vzniku zástavního práva k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, nerespektovaly zákonnou právní úpravu § 5 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona a § 72 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Na prvém místě je třeba poukázat na závěr Nejvyššího soudu obsažený v odůvodnění napadeného usnesení, podle kterého obecné soudy rozhodovaly v souladu se závěry předchozí judikatury Nejvyššího soudu, podle které soud v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 3892/10).
Námitkou stěžovatelky o nedostatečném určení nemovitostí v rozhodnutí o vymezení zástavního práva se zabýval již Okresní soud v Semilech, který se s ní neztotožnil, a to na základě skutkových zjištění o způsobu označení předmětných budov zástavním věřitelem. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu ke sp. zn. 8 C 207/2011, zjistil, že předmětné nemovitosti jsou v rozhodnutí o vymezení zástavního práva vyznačeny katastrálním územím, parcelním číslem, způsobem využití a v jednom případě i číslem popisným (list č. 5).
V této souvislosti okresní soud zmínil, že rozhodnutí, jímž se zástavní právo podle § 72 zákona o správě daní a poplatků zřizuje, nelze z hlediska jeho povahy podrobovat takovému kritickému náhledu, jaký je běžný u listin, kde zástavní právo vzniká až po provedeném řízení o vkladu (na rozdíl od záznamu, jako je tomu v tomto případě). Následně rovněž krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že zcela sdílí tyto skutkové a právní závěry okresního soudu, na základě kterých žalobě zástavního věřitele vyhověl a nařídil soudní prodej zástavy.
Pokud jde o námitku nedostatečně určitě identifikované pohledávky, Ústavní soud odkazuje na závěr Nejvyššího soudu, podle kterého ze zákonného požadavku, aby zástavní věřitel zajištěnou pohledávku doložil, vyplývá, že v řízení o soudním prodeji zástavy může být doloženo jen to, že zástavnímu věřiteli vznikla pohledávka a že je zajištěna zástavou, jejíž prodej navrhuje, jakož i závěr, že zástavní dlužník může v tomto řízení důvodně zpochybňovat jen to, zda tyto skutečnosti byly zástavním věřitelem opravdu doloženy.
Dovodil-li odvolací soud podle Nejvyššího soudu, že zástavní věřitel doložil (osvědčil) zajištěné pohledávky v předmětné výši pravomocnými platebními výměry Finančního Úřadu v Semilech č. 990000615 ze dne 26. 10. 1999, č. j. 32535/99/258970/7603, a č. 859/99 ze dne 26. 10. 1999, č. j. 32579/99/258970/7603, postupoval podle Nejvyššího soudu plně v souladu s ustálenou judikaturou. Jak uvedl již Okresní soud v Semilech v odůvodnění napadeného usnesení, v rozhodnutí o vymezení zástavního práva jsou obě pohledávky označeny číselně, včetně splatnosti a tehdejší výše.
Ústavní stížnost je tak v rozsahu výše uvedených námitek výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatelka vznesla v řízení před obecnými soudy, přičemž obecné soudy tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích, a to včetně soudu dovolacího.
Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatelka však nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, k čemuž však není povolán. Uvedené je tak jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou doručení rozhodnutí o vymezení zástavního práva daňovému dlužníku, Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatuje, že se danou námitkou nemohl zabývat, neboť jde o námitku, kterou stěžovatelka uplatnila až v dovolání. Tato námitka tak byla stěžovatelkou poprvé uplatněna až v jejím dovolání a následně i v ústavní stížnosti, kde byla nadto nastíněna jen v obecné rovině. Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná, neboť nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud zbylou část ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. prosince 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu