Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Schüllera, zastoupeného Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025, č. j. 23 Cdo 966/2024-1338, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 12. 2023, č. j. 75 Co 243/2023-1302, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve věci jde o nárok vedlejší účastnice na vrácení provizí, které stěžovateli jako obchodnímu zástupci vyplatila za uzavření pojistných smluv se třetími osobami. Nárok vychází ze smluvního ujednání mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, podle kterého je stěžovatel povinen vrátit provizi v případě předčasného ukončení pojistného vztahu, ať již pro neplacení pojistného, nebo z důvodu vypovězení smlouvy pojistníkem.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") vyhověl odvolání vedlejší účastnice, nárok jí přiznal a nyní napadeným rozsudkem uložil stěžovateli, aby vedlejší účastnici požadovanou částku zaplatil. Stěžovatel se bránil dovoláním, přičemž jeho přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Nejvyššímu soudu proto předložil otázku, zda se povinnost zastoupeného předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi (upravená § 2506 odst. 1 o. z.) vztahuje také na situaci, kdy zastoupený požaduje po obchodním zástupci vrácení již vyplacené provize. Podle stěžovatele tomu tak je a vedlejší účastnice tuto povinnost nesplnila.
3. Druhou předloženou otázkou se tázal, jaké účinky má nesplnění dané povinnosti zastoupeným. Podle jeho názoru je nutno § 2506 odst. 1 o. z. vykládat v kontextu § 2519 odst. 2 o. z. tak, že nesplnila-li vedlejší účastnice povinnost předat mu výkaz o dlužné provizi, nemohla nastat splatnost pohledávky (storno provize), a proto vedlejší účastnice podala žalobu předčasně. V poslední předložené otázce šlo o právo vedlejší účastnice požadovat po stěžovateli úroky z prodlení z žalované částky, byla-li v prodlení s plněním povinnosti předat stěžovateli výkaz o dlužné provizi.
4. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky, jaký vliv má nesplnění povinnosti vedlejší účastnice předat obchodnímu zástupci výkazy o dlužné provizi upravené § 2506 odst. 1 o. z. na splatnost pohledávky zastoupeného na vrácení provize, neboť uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Nejvyšší soud dospěl za použití systematického a teleologického výkladu k závěru, že splatnost provize (upravená relativně kogentně ve prospěch obchodního zástupce; srov. § 2519 odst. 2 o. z.) není nijak podmíněna předáním výkazu dlužné provize. Účelem této zákonné povinnosti je podle Nejvyššího soudu pouze vyrovnání informační asymetrie a ochrana zástupce tak, aby měl k dispozici hlavní údaje rozhodné pro vypočtení provize. Splnění této povinnosti se zástupce může domoci žalobou na nepeněžité plnění. Per analogiam pak Nejvyšší soud dovodil, že i v opačném případě, má-li obchodní zástupce povinnost již vyplacenou provizi zastoupenému vrátit, nastane splatnost tohoto práva bez ohledu na to, zda má obchodní zástupce k dispozici údaje rozhodné pro ověření rozsahu, v jakém jej tíží povinnost provizi zastoupenému vrátit. Opačný výklad by podle Nejvyššího soudu vedl k hodnotovému nesouladu uvnitř zákona, který je třeba odmítnout. Nejvyšší soud konstatoval, že rovněž z ustanovení čl. 11 odst. 1 a 2 směrnice Rady 86/653/EHS ze dne 18. 12. 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců ("směrnice") zřetelně plyne, že povinnost vrátit provizi, kterou obchodní zástupce již získal, je podmíněna toliko tím, že je zjištěno, že smlouva mezi třetí osobou a zmocnitelem nebyla či nebude (zcela) splněna a k nesplnění nedošlo z důvodů na straně zmocnitele.
5. Nejvyšší soud tedy dovolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a následně předkládá jím preferovaný výklad § 2506 odst. 1 o. z., zejména pak co do následků nesplnění tam stanovené povinnosti vedlejší účastnicí. Podle právního názoru stěžovatele vzniká nárok na vrácení dlužné provize až řádným a včasným doručením výkazu o dlužné provizi obchodnímu zástupci. Tento právní názor stěžovatel podporuje i odkazem na § 2519 odst. 2 o. z., který vylučuje možnost změny § 2506 o. z. z vůle smluvních stran.
7. Stěžovatel uvádí, že krajský a Nejvyšší soud svými rozhodnutími poskytli ochranu účelovému a zákonu odporujícími postupu vedlejší účastnice, když legitimizovali nesplnění povinnosti doručovat obchodnímu zástupci výkazy o provizi (ať už dlužné či běžné) ve lhůtách stanovených zákonem. Stěžovatel přitom připomíná, že v takovém případě nemá žádnou možnost ověřit si správnost vypočtené storno provize či její výši ovlivnit.
8. Závěrem stěžovatel zpochybňuje nárok vedlejší účastnice na úrok z prodlení za dobu, kdy byla sama v prodlení s plněním povinnosti poskytnout stěžovateli výkaz o dlužné provizi.
9. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V nyní posuzované věci jde o výklad ustanovení § 2506 odst. 1 o. z., které zní: "(1) Zastoupený předá obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve kterém se provize stala splatnou. Ve výkazu uvede hlavní údaje rozhodné pro vypočtení provize." Podle stěžovatele je nutné ustanovení vykládat v kontextu § 2519 odst. 2 o. z. tak, že v případě porušení uvedené povinnosti zastoupeným nemůže nastat splatnost jeho pohledávky - storno provize, a proto byla žaloba vedlejší účastnice podána předčasně.
12. Je nepochybné, že stěžovatel usiluje o přezkum výkladu podústavního práva obecnými soudy. V ústavní stížnosti přitom nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje tu, kterou uplatnil již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že výklad jednoduchého práva je primárně záležitostí obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy stěžovatelova argumentace ústavněprávní roviny nedosahuje.
13. Jestliže Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele jako nedůvodné, je pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti rozhodující, že Nejvyšší soud seznal, že v dovolání předloženou otázku hmotného práva dosud ve své rozhodovací praxi nevyřešil, napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal a své právní závěry týkající se předložených otázek podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Zabýval se přitom vnitrostátní i evropskou právní úpravou, obecně popsal možnosti výkladu právních předpisů a následně provedl i požadovaný výklad § 2506 odst. 1 o. z. (viz bod 4 tohoto usnesení). Nejvyšší soud se neopomenul vypořádat rovněž s otázkou nutnosti vznést předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie a dospěl k závěru, že jej tato povinnost nestíhá, neboť při výkladu a aplikaci příslušných ustanovení směrnice nepanují žádné pochybnosti (acte clair).
14. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nemá k závěrům Nejvyššího ani krajského soudu žádných ústavněprávních výhrad. Ústavní soud neshledal provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu. Nejvyšší soud vyložil podústavní právo ústavně souladným způsobem, resp. jeho výklad nezatížil libovůlí. Zamítnutí dovolání Nejvyšším soudem je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé. Ústavní soud tedy při rozhodování Nejvyššího ani krajského soudu neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
15. Ústavní soud se nezabýval námitkou stěžovatele, že s ohledem na prodlení vedlejší účastnice s plněním povinnosti předat stěžovateli výkaz o dlužné provizi, mu nemohla vzniknout povinnost hradit jí úroky z prodlení, neboť jde o námitku nepřípustnou. Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné. To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit. To nastalo i v nyní posuzované věci, neboť předmětnou námitkou se Nejvyšší soud nemohl nezabývat pro vady příslušné části dovolání.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu