Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele O. V., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, sídlem Na Poříčí 12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2024 sp. zn. 61 To 956/2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. prosince 2023 sp. zn. 41 T 51/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu sp. zn. 41 T 51/2022 vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením obvodní soud rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců uložený mu původně v dané trestní věci s podmíněným odkladem jeho výkonu. Stěžovatel se ve zkušební době dopustil úmyslné majetkové trestné činnosti (pokusil se pomocí kleští vniknout do dvou bytů), a je tak třeba na něj nahlížet jako na speciálního recidivistu. Hájil-li se stěžovatel nedostatkem peněz, svědčí to podle soudu o absenci náhledu na jeho trestnou činnost. Nadto jde o obhajobu nevěrohodnou, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel má podporu své rodiny a způsobenou škodu byl schopen urychleně nahradit. Stěžovateli ostatně nic nebránilo zajistit si legální zdroj příjmů. Samotná úhrada způsobené škody není sama o sobě skutečností, pro kterou by soud neměl nařídit výkon trestu. Podle soudu jde však o důležitou skutečnost pro budoucí posouzení snah o nápravu (při rozhodování o podmíněném propuštění).
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel blanketní stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Přitom se zcela ztotožnil se závěry soudu obvodního. Stěžovatel byl v minulosti čtrnáctkrát soudně trestán, a to v podstatě vždy za úmyslnou majetkovou trestnou činnost. Výchovnými tresty na jeho chování zjevně dostatečně působit nelze.
4. Stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho práva, neboť nevyčkaly na písemné odůvodnění jeho stížnosti, respektive jej k takovému odůvodnění nevyzvaly s přiměřenou lhůtou. Proti usnesení ze dne 6. 12. 2023 podal stěžovatel hned následující den blanketní stížnost. Písemné odůvodnění usnesení bylo obhájci doručeno dne 14. 12. 2023 a stěžovateli dne 18. 12. 2023. Spis byl stížnostnímu soudu odeslán dne 28. 12. 2023. Obvodní soud tak nezohlednil, že v mezidobí (doba vánočních svátků) uplynulo pouze 5 pracovní dnů, kdy se mohl stěžovatel poradit se svým obhájcem a stížnost odůvodnit. Tento nedostatek nenapravil ani městský soud, který již dne 4. 1. 2024 o stížnosti rozhodl. Oba soudy tak postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nálezem sp. zn. III. ÚS 2934/21 ).
5. K obsahu napadených rozhodnutí stěžovatel namítá, že trestná činnost, které se dopustil, byla méně závažná a spáchaná ve stadiu pokusu. Zároveň stěžovatel nahradil celou škodu oběma poškozeným, což je okolnost, která se promítla při výměře trestu. Dále stěžovatel nahradil v regresním řízení škodu pojišťovně, a to nikoliv ve splátkách, což není jev častý. Zároveň stěžovatel nemohl více osvědčit své chování, neboť byl několik dnů po nabytí právní moci rozsudku omezen na osobní svobodě. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že v jeho věci mělo být využito zpřísnění podmíněného odsouzení. Soudy však rozhodly formalisticky a nezohlednily závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18 , podle kterého nelze automaticky rozhodovat o výkonu trestu v situaci odsouzení k nepodmíněnému trestu v jiném řízení, neboť tím by mohlo dojít k nepřípustné kumulaci uložených trestů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V první řadě je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku o porušení jeho procesních práv v důsledku nevyčkání na písemné odůvodnění jeho stížnosti. Přestože se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval možnostmi obviněného doplnit blanketní stížnost, vykazují tato jeho nálezová rozhodnutí podstatné skutkové a právní odlišnosti od věci stěžovatele. V nálezu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2934/21 , jehož závěrů se stěžovatel dovolává, konstatoval Ústavní soud porušení práv obviněného, který avizoval doplnění blanketní stížnosti poté, co dostane možnost si prostudovat spis.
V důsledku obtíží na straně státu mu byl stanoven termín prostudování spisu se značnou časovou prodlevou, přičemž obvodní státní zastupitelství rozhodlo o blanketní stížnost dříve, než obviněný dostal možnost spis prostudovat. Žádná taková situace však ve stěžovatelově věci nenastala. Stěžovatel v podání ze dne 7. 12. 2023 avizoval, že stížnost odůvodní, jakmile obdrží písemné vyhotovení napadeného usnesení. Ústavní soud v žádném ze svých nálezových rozhodnutí nevyjádřil názor, že zákonná třídenní lhůta pro podání stížnosti se netýká jejího odůvodnění a je třeba ji libovolně podle uvážení obviněného prodlužovat.
Prodloužení stížnostního řízení, spočívající ve vyčkání na odůvodnění blanketní stížnosti, vždy Ústavní soud spojoval s nějakou relevantní skutkovou či právní skutečností. Nejtypičtějším důvodem je reálné umožnění řádného výkonu obhajoby, který je podmíněn zejména tím, aby se obviněný (resp. jeho obhájce) mohli seznámit s důvody uvedenými v rozhodnutí, proti němuž je stížnost podávána.
9. Tak například nálezem ze dne 15. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 905/20
Ústavní soud zasáhl, neboť o blanketní stížnosti obviněného bylo rozhodnuto dříve, než mu vůbec bylo doručeno písemné odůvodnění napadeného usnesení. Nálezem ze dne 16. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 478/20
Ústavní soud vyhověl obviněnému, kterému sice bylo doručeno písemné odůvodnění napadeného usnesení, avšak stížnostní soud se (pro administrativní obtíže) neseznámil s dodatečným odůvodněním blanketní stížnosti, přestože již bylo doručeno soudu prvního stupně. Největší množinu nálezů vydal Ústavní soud v situacích, kdy obviněný v odůvodněných žádostech avizoval, že odůvodnění blanketní stížnosti doplní v konkrétní době a soudy toto avízo ignorovaly a rozhodly před uplynutím této doby, aniž by na to obviněné předem upozornily (srov. např. nález ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19 , nález ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3955/19 nebo nález ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 816/20 ).
10. Ani taková situace však v dané věci nenastala. Stěžovatel soudům napsal, že blanketní stížnost odůvodní, jakmile obdrží písemné vyhotovení napadeného usnesení. To bylo stěžovatelovu obhájci doručeno dne 14. 12. 2023 a stěžovateli dne 18. 12. 2023. Stěžovateli lze přisvědčit, že z hlediska právních následků doručení (např. pro běh zákonných lhůt) je nutné vycházet až z pozdějšího z obou doručení. Pro možnost porady obhájce s obviněným a přípravy obhajoby (což jsou skutečnosti, kterých se stěžovatel dovolává) není však důvod nevycházet již z prvního doručení.
Obhájce se se stěžovatelem mohl nepochybně spojit již poté, co bylo usnesení doručeno jemu. Ústavní soud tedy vychází z toho, že okamžik, který stěžovatel uvedl v přípise soudu jako důvod pozdějšího odůvodnění blanketní stížnosti ("jakmile obdržím písemné vyhotovení napadeného usnesení") nastal již dne 14. 12. 2023. Dále je třeba zohlednit to, že písemné odůvodnění usnesení obvodního soudu je velmi stručné (celé rozhodnutí obvodního soudu má včetně všech formálních náležitostí dvě stránky) a nejsou v něm uvedeny žádné důvody a argumenty, které by nezazněly již při ústním vyhlášení tohoto usnesení dne 6.
12. 2023. Zároveň stížnostní argumentace stěžovatele k meritu věci, kterou uvedl v ústavní stížnosti, neobsahuje žádné nové námitky a argumenty, které nezazněly v závěrečném návrhu obhájce (a s těmito argumenty se navíc městský soud v napadeném usnesení vypořádal). Ke všem těmto okolnostem je třeba přihlédnout, má-li Ústavní soud posoudit, zda měla obhajoba spravedlivou a přiměřenou možnost napadnout obsah usnesení obvodního soudu. Městský soud rozhodl o blanketní stížnosti dne 4. 1. 2024. Do té doby stěžovatel nedoručil žádnému z orgánů činných v trestním řízení doplnění své stížnosti.
Od skutečnosti, kterou stěžovatel uvedl ve shora zmíněném přípise, již uplynulo 20 dní, což je podle Ústavního soudu vzhledem k okolnostem dané věci dostatečná lhůta, kterou byl soud povinen posečkat na případné a neurčitě avizované doplnění stížnosti, u které zákon standardně předpokládá její úplné podání do tří dnů a jejíž odůvodnění není formální podmínkou její úspěšnosti.
11. Lze tedy uzavřít, že v dané věci městský soud rozhodnutím bez dalšího čekání na doplnění odůvodnění podané stížnosti neporušil stěžovatelova ústavní práva.
12. Dále je nutné odmítnout stěžovatelovy námitky týkající se jeho povinnosti vykonat trest odnětí svobody. V této části soudy nikterak nepochybily a aplikovaly příslušná zákonná ustanovení v souladu s jejich textem, účelem a ustálenou praxí. Podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku platí, že pouze "výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu". Toto pravidlo má podle Ústavního soudu reagovat na spíše bagatelní poklesky ve vedení řádného života, k nimž může v průběhu dlouhé zkušební doby docházet. V tomto směru Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně odkazoval na myšlenku prof. Novotného upozorňující na negativní trend, že "po lidech, jejichž negativní rysy se utvářely celá dlouhá léta, chceme, aby najednou byli dokonalejší než dokonalí" (srov. např. bod 24 nálezu ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1202/17 ).
13. Ve stěžovatelově případě však o nic takového nejde. Stěžovatel (jako čtrnáctkrát odsouzený recidivista) se pět dní po pravomocném odsouzení za majetkovou trestnou činnost rozhodl spáchat další úmyslný majetkový trestný čin. Za absurdní tak Ústavní soud považuje tvrzení, že stěžovatel nedostal reálnou možnost se osvědčit. Výkon trestu odnětí svobody nelze v takové situaci považovat za jakkoliv přepjatou represi, neboť zjevně jde o jedinou možnost ochrany zbytku společnosti a racionální reakci na stěžovatelovo chování následující téměř bezprostředně po odsouzení k podmíněnému trestu. Vzhledem k délce obou uložených trestů (10 a 15 měsíců) nelze hovořit ani o nepřiměřené represi v důsledku jejich kumulace [srov. nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18
(N 142/95 SbNU 230)].
14. Všechny skutkové okolnosti, které stěžovatel uvádí na svou obhajobu, vzaly soudy v potaz a jejich srozumitelnému a logickému hodnocení nelze nic vytknout.
15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu