Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Souškové., zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, sídlem Zachova 4, Brno, proti výrokům I a) a II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2025, č. j. 13 Co 245/2024-211, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Aleny Sáňkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení části v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla zasažena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Blansku ("okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 6 C 241/2022-190, určil, že ke dni úmrtí L. Souška, zemřelého dne 10. 6. 2021, byl součástí společného jmění manželů stěžovatelky a L. Souška spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na nemovitých věcech specifikovaných v tomto rozhodnutí (výrok I). Okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelky směřujícímu pouze proti nákladovému výroku II ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu v tomto nákladovém výroku změnil tak, že a) vedlejší účastnice řízení, první žalovaná, je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 24 250 Kč, b) stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči dalším třem žalovaným (výrok I). Krajský soud dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 350 Kč (výrok II).
4. Stěžovatelka namítá, že jí bylo, coby plně úspěšné účastnici řízení, odepřeno právo na spravedlivou náhradu nákladů. Má za to, že tarifní hodnota pro určení odměny právního zástupce měla být určena z hodnoty věci ocenitelné v penězích (uvádí, že 1/2 podíl na sporných nemovitostech měl tržní hodnotu 5,1 mil. Kč) podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a tedy nikoliv podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (ve znění do 31. 12. 2024). Rozhodnutí považuje za překvapivé, zasahující do právní jistoty i jejího legitimního očekávání. Stěžovatelka též poukazuje na dílčí nesrovnalosti ve vyúčtování nákladů řízení.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady - srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
8. Ústavní soud dále uvádí, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019, bod 19). Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může výjimečně nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z procesních pravidel (např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012).
9. Tento přístup Ústavní soud potvrdil rovněž ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, v němž konstatoval (bod 34), že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou".
10. Takovéto výjimečné okolnosti Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal, a to na rozdíl od typově podobných věcí, v nichž v minulosti zasáhl (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 277/24 ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 968/24 ze dne 26. 9. 2024 a sp. zn. II. ÚS 572/24 ze dne 2. 10. 2024). Tato judikatura ovšem není na situaci stěžovatelky zcela přiléhavá. Ústavní soud v těchto nálezech shledal porušení práva na soudní ochranu stěžovatelů z důvodu, že stěžovatelé nemohli předvídat odlišné rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který postupoval podle § 9 advokátního tarifu, zatímco nalézací soudy rozhodly o použití § 8 tohoto předpisu.
Tato situace v případě stěžovatelky nenastala, neboť okresní soud jí náhradu nákladů řízení s využitím § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád nepřiznal vůbec (srov. rozsudek okresního soudu, bod 21). Tento závěr krajský soud přehodnotil s odůvodněním, že klade na stěžovatelku nereálné požadavky (srov. napadené usnesení, bod 15).
11. Ústavní soud nepřehlédl, že napadené rozhodnutí zcela postrádá odůvodnění postupu určení náhrady nákladů řízení podle § 9 advokátního tarifu, nicméně má za to, že závěr krajského soudu, tj. aplikace tohoto "zbytkového" ustanovení, jež se použije tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je opodstatněný.
12. Ústavní soud předně zohlednil, že v řízení nebyl k dispozici údaj o aktuální hodnotě spoluvlastnického podílu na sporných nemovitostech. Pro zjištění hodnoty věci za účelem stanovení tarifní hodnoty předmětu sporu podle § 8 advokátního tarifu by bylo potřeba provést znalecké zkoumání. Za tímto účelem však soud dokazování neprovádí (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017, bod 10 a zde citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). V takové situaci je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě obsažené v § 8 odst. 1 advokátního tarifu a je namístě aplikovat speciální ustanovení a postupovat podle § 9 odst. 4 písm. b) tohoto předpisu.
13. Ústavní soud doplňuje, že při určení výše tarifní hodnoty v dané věci nebylo možné mechanicky vyjít ani z kupní ceny dle smlouvy uzavřené stěžovatelčiným manželem a vedlejší účastnicí řízení v roce 2016. Aktuální cenu spoluvlastnického podílu, jehož se týkala stěžovatelčina určovací žaloba, totiž může ovlivnit např. skutečnost, zda se nový nabyvatel stane většinovým či menšinovým spoluvlastníkem nemovitých věcí, úroveň vzájemných vztahů spoluvlastníků apod. Uvedené platí tím spíše, nabývá-li spoluvlastnický podíl více osob (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 976/2011 ze dne 23. 10. 2012 ve věci náhrady při vypořádání spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech). Platí tedy, že hodnotu spoluvlastnického podílu bylo v nyní posuzovaném případě možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, což odůvodnilo postup podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
14. Ústavní soud proto neshledal námitky stěžovatelky ústavněprávně relevantními. Namítá-li stěžovatelka dílčí pochybení při stanovení odměny advokáta (nepřiznání odměny ve výši poloviny úkonu), lze připomenout, že Ústavní soud v řízení o náhradě nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť způsobilost dosáhnout ústavněprávní roviny nastává teprve v případě extrémního zásahu či výjimečného vykročení z pravidel tohoto řízení (srov. výše), k čemuž ovšem nedošlo.
15. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu