Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kubíka, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Moskevská 637/6, Liberec IV - Perštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, č. j. 22 Cdo 3838/2017-531, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. dubna 2017, č. j. 29 Co 14/2017-466, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a o vypořádání členského podílu v družstvu. Částečným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 10. 2011, č. j. 12 C 414/2009-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 8. 2012, č. j. 29 Co 175/2012-154, bylo rozhodnuto o zrušení společného nájmu vedlejší účastnice a stěžovatele k družstevnímu bytu a o tom, že výlučným nájemcem tohoto družstevního bytu se stává stěžovatel. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 26 Cdo 155/2013-181, odmítl. Proti rozhodnutí dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 305/14 , odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 9. 2016, č. j. 12 C 414/2009-398, bylo výrokem I. uloženo stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 705 000 Kč a výroky II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 29 Co 14/2017-466, výrok prvostupňového soudu ve věci samé potvrdil a změnil pouze nákladový výrok.
5. Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 3838/2017-531, podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl.
12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
13. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377).
14. V posuzované věci Ústavní soud, po přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Ústavní stížnost představuje pokračující polemiku se závěry obecných soudů v podústavní rovině.
15. Předně je třeba uvést, že Okresní soud v Liberci ve věci rozhodl nejprve částečným rozsudkem ze dne 24. 10. 2011, č. j. 12 C 414/2009-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 8. 2012, č. j. 29 Co 175/2012-154. Tímto rozsudkem bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného družstevního bytu a společné členství v družstvu, přičemž výlučným nájemcem bytu a členem družstva byl určen stěžovatel. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 10. 2012. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 26 Cdo 155/2013-181, odmítl. Proti rozhodnutí dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 305/14 , odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
16. V dalším řízení obecné soudy rozhodovaly o majetkovém vypořádání účasti v družstvu, resp. o výši vypořádacího podílu pro vedlejší účastnici (bývalou manželku stěžovatele). K tomuto účelu byl soudem ustanoven znalec, který určil tržní (obvyklou) hodnotu členského podílu na částku 1 410 000 Kč. Stěžovateli tak bylo uloženo vyplatit vedlejší účastnici polovinu obvyklé hodnoty členského podílu, tj. částku 705 000 Kč. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tak je až konečné rozhodnutí, tj. rozhodnutí o výši vypořádacího podílu.
17. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je zřetelné, že se projednávanou věcí řádně a dostatečně zabývaly, jsou zde obsaženy úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Obecné soudy se dostatečně zabývaly i námitkami stěžovatele, týkajícími se právního režimu zániku podílového spoluvlastnictví, jakož i jeho vypořádáním (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 rozsudku odvolacího soudu, str. 3 a 4 usnesení dovolacího soudu), námitkami stran investic vynaložených do předmětného bytu (viz str.
3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-7 rozsudku odvolacího soudu, str. 4 a 5 usnesení dovolacího soudu) a v neposlední řadě i námitkou, že se má členský podíl v družstvu vypořádat bez práva nájmu k předmětnému bytu, neboť ten měl zaniknout výpovědí. K posledně uvedené námitce lze poukázat na odůvodnění odvolacího soudu, který v rozhodnutí citoval rozsudek ze dne 22. 8. 2012, č. j. 29 Co 175/2012-154, podle nějž ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. 22. 8. 2012, který je podstatný z hlediska § 154 odst. 1 o.
s. ř., by výpovědní lhůta neskončila a společný nájem bytu a členství v družstvu proto trvají. Současně vyslovil pochybnosti o regulérnosti výpovědi z nájmu bytu za situace, že by stěžovatel jako předseda družstva připustil trvalou ztrátu bytu, což vedlo k podezření z účelovosti a fiktivnosti takové výpovědi. Tento názor byl podpořen i následným jednáním stěžovatele, který ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 69/2016 podal proti Bytovému družstvu Hanychov žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, přičemž družstvo zůstalo zcela nečinné, což vedlo k vydání rozsudku pro uznání, kterým bylo žalobě vyhověno, výpověď byla určena jako neplatná, avšak stěžovatel přesto vzal následně žalobu zpět a řízení bylo zastaveno.
Jak doplnil Nejvyšší soud, odvolací soud tak zjevně směřoval k uplatnění korektivu dobrých mravů, resp. zákazu zneužití práva. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je tak zřejmé, z jakého důvodu při rozhodování o vypořádacím podílu vedlejší účastnice nepřihlédly k výpovědi z nájmu bytu.
18. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, který v souladu s § 243c odst. 1 občanského soudního řádu dovolání stěžovatelky odmítl, Ústavní soud po prostudování dovolání stěžovatelky, jakož i napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považuje rozhodnutí za věcně správné. Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele, že se dovolací soud dovoláním nezabýval a položené otázky nechal bez zodpovězení. Dovolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, řádně se zabýval vznesenými námitkami, resp. právními otázkami, jimiž stěžovatel vymezil přípustnost dovolání. Proces rozhodování o přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu představuje (kvazi)meritorní posouzení návrhu, v jehož rámci dovolací soud zkoumal nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Z hlediska ústavnosti Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí dovolacího soudu co vytknout.
19. Rovněž námitku stěžovatele, týkající se nesprávné aplikace zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, shledal Ústavní soud neopodstatněnou. Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, podle kterého nelze od sebe oddělit zánik podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání. Proto, pokud došlo k zániku podílového spoluvlastnictví před 1. 1. 2014 (v daném případě tomu tak bylo - rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2012, č. j. 29 Co 175/2012-154, který nabyl právní moci 4. 10. 2012), řídí se stejným právním režimem i vypořádání, resp. stanovení výše vypořádacího podílu.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu