Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. J. a 2) L. P., zastoupených JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 25 Co 192/2025-94, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se žalobou domáhali po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 12 480 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody. Stěžovatelé svémocí ostříhali vedlejšímu účastníkovi túje, na což reagoval přivoláním Policie České republiky, která věc předala Komisí pro projednání přestupků města Brandýs nad Labem - Stará Boleslav. Ta vedla proti stěžovatelům řízení o přestupku pro podezření ze spáchání přestupku proti majetku, které následně zastavila, neboť spáchání skutku, pro který bylo řízení vedeno, nebylo prokázáno. Stěžovatelé byli v řízení zastoupeni advokátem a žalovaná náhrada škody odpovídá částce, kterou mu zaplatili za úkony právní služby.
2. Okresní soud Praha-východ ("okresní soud") žalobu zamítl a uložil stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze ("krajský soud") v řízení o odvolání rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rovněž uložil stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Krajský soud konstatoval, že i když je teoreticky možné, aby v rámci trestního (přestupkového) řízení odpovídal za škodu i ten, kdo podal podnět k trestnímu (přestupkovému) řízení, skutkové okolnosti takový závěr nepodporují.
Podnět vedlejšího účastníka Policii České republiky nelze považovat za protiprávní jednání, neboť pouze vykonával své právo poškozeného. Bylo pak zcela na policejním nebo správním orgánu, jak a vůči jakým osobám budou dále postupovat. Měly-li být za protiprávní jednání považovány imise vzrostlými tújemi, není a nemůže být dána příčinná souvislost mezi takto tvrzeným protiprávním jednáním vedlejšího účastníka a náklady vynaloženými stěžovateli na právní zastoupení v přestupkovém řízení.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry okresního a krajského soudu, a to jak skutkovými, tak právními. Obecné soudy se podle stěžovatelů nezabývaly předmětem řízení, jak byl uplatněn v žalobě (požadavkem na náhradu škody - nákladů vynaložených na právní služby advokáta), ale spatřovaly předmět řízení v protiprávním jednání stěžovatelů (ostříhání tújí). Tento postup soudů označují stěžovatelé jako extenzivní. Zmíněnou protiprávnost svého jednání dále zpochybňují a vymezují se proti provedení důkazů, které ji měly prokázat.
4. Stěžovatelé uvádí, že vedlejší účastník zneužil trestní oznámení k dosažení vlastních amorálních cílů, a tím zasáhl do majetkových práv stěžovatelů, ale také do jejich lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny. Přesto obecné soudy posoudily podání trestního oznámení jako běžnou reakci na danou situaci.
5. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejich základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a základních práv a svobod.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. V posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě škody spočívající v zaplacené částce za právní služby advokáta. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Částku, o kterou v tomto řízení jde lze přitom v tomto ohledu za bagatelní považovat (srov. k tomu usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1383/19
). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zjevných excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost prakticky vyloučena, neboť věc postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud v minulosti sice dovodil možnost meritorního přezkumu bagatelních věcí, ale to pouze v případech byl-li dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů.
8. Tak tomu však v nyní posuzované věci není. Již sám obsah poměrně rozsáhlé ústavní stížnosti je tvořen převážně rekapitulací řízení před obecnými soudy, popisem událostí, které řízení předcházely a polemikou se závěry obecných soudů. Samotná argumentace pak neopouští rovinu jednoduchého práva, nelze dovodit přesah vlastních zájmů stěžovatelů a ani oni nic takového netvrdí.
9. Ústavní soud pouze na okraj poznamenává, že z obsahu stížnosti dovozuje spíše nepochopení odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ty například nepovažovaly za předmět řízení protiprávní jednání stěžovatelů, jak jim stěžovatelé vytýkají. Naopak, okresní i krajský soud posoudily obě varianty možného protiprávního jednání vedlejšího účastníka (udržování imisí a oznámení Policii), ani v jednom případě však jeho jednání nevedlo ke vzniku tvrzené škody, což oba soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily.
10. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný kasační zásah, odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu