Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem Advokátní kanceláře v Olomouci, Palackého 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 2 Ko 73/2004, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. 33 K 107/99 o zastavení řízení (zahájeného na základě návrhu stěžovatele na prohlášení konkursu společnosti SELIKO a. s. v likvidaci). Stěžovatel, jak uvádí v ústavní stížnosti, podal dne 22. 7. 2004 dovolání k Nejvyššímu soudu, který by měl ve věci zaujmout konečné stanovisko o místně příslušném soudu. Dle informace poskytnuté stěžovateli nelze v dohledné době rozhodnutí dovolacího soudu očekávat a stěžovateli nezbývá než se obrátit na Ústavní soud. Stěžovatel má zato, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla ve smyslu § 72 odst. 3, 4, a 5 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), zachována.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Z obsahu stručné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu, potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení řízení, dovolání, o jehož přípustnosti nemá pochybnosti, ale domnívá se, že s ohledem na předpokládanou délku řízení před Nejvyšším soudem je možné jeho právní věc vyřešit prostřednictvím Ústavního soudu.
Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost podaná proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 2 Ko 73/2004, je podaná po lhůtě stanovené zákonem.
Dle stěžovatele je přípustnost ústavní stížnosti v jeho případě dána ust. odst. 3, 4 a 5 § 72 zákona o Ústavním soudu. Uvedená ustanovení však, jak je zřejmé z jejich obsahu, nelze za současného procesního stavu aplikovat.
Stěžovatel proti usnesení vrchního soudu podal dovolání a lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Do probíhajícího dovolacího řízení však Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat a rozhodnutí Nejvyššího soudu předjímat.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Ústavní soud dodává, že za předpokladu, že v dané věci bylo dovolání řádně uplatněno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a budou splněny podmínky ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, bude mít stěžovatel možnost znovu se případně obrátit na Ústavní soud s novou ústavní stížností, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2006
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj