Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) JUDr. Věnceslavy Holubové a 2) Mgr. Lenky Dubovcové, zastoupené Mgr. Petrou Krauss, LL.M., advokátkou, sídlem Šumavská 991/31, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2021 č. j. 26 Cdo 2795/2020-380, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020 č. j. 8 Cmo 176/2017-333 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2017 č. j. 80 Cm 25/2013-218, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelek na určení, že usnesení č. 5 shromáždění společenství vlastníků jednotek (vedlejšího účastníka) ze dne 28. 11. 2012, v bodě, kterým se stěžovatelka 1) odvolává z výboru společenství vlastníků jednotek, je neplatné.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Rozhodl tak již podruhé poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 26 Cdo 2103/2019-315 zrušeno.
4. Proti rozsudku městského soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud tak uzavřel, že v dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
5. Stěžovatelky tvrdí, že nesprávné právní posouzení věci v dovolání spatřovaly v tom, že vrchní soud jako soud odvolací nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí vrchního soudu zrušeno. Odvolacímu soudu bylo Nejvyšším soudem uloženo zkoumat, zda byly důvody pro odvolání člena výboru uvedené ve stanovách vedlejšího účastníka naplněny. Stěžovatelky tvrdí, že vrchní soud při druhém projednání věci ignoroval závazný právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu a vůbec nezkoumal, zda důvody pro odvolání stěžovatelky 1) z výboru společenství vlastníků byly v souladu se stanovami společenství. Stěžovatelky zároveň dodávají, že "odmítnutí podaného dovolání ovšem není předmětem této ústavní stížnosti, stěžovatelky pouze chtějí upozornit na nezájem o spor ze strany všech článků soudní soustavy, které spor řešily".
6. Stěžovatelky dále tvrdí, že městský i vrchní soud nesprávně posoudily otázku důvodnosti odvolání stěžovatelky 1) z výboru společenství vlastníků. Soudy postupovaly chybně, když zcela nekriticky převzaly ničím nepodložená obecná tvrzení vyslechnutých osob. Zároveň tvrdí, že výpovědím těchto osob neměla být přikládána váha svědecké výpovědi. Závěry odvolacího soudu jsou dle stěžovatelek obecné a s ohledem na provedené dokazování nepřezkoumatelné a nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy se dle stěžovatelek nevypořádaly se všemi relevantními okolnostmi. Stěžovatelky tvrdí, že důvody, pro které měla být stěžovatelka 1) odvolána z výboru společenství vlastníků ("závažným způsobem nebo opakovaně porušila povinnosti vyplývající z činnosti voleného orgánu společenství") nebyly prokázány.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost je přípustná proti usnesení Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek z důvodu, že neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a není v něm vymezen dovolací důvod. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Podle uvedeného stanoviska platí, že neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Z ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu také plyne, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl pro vady (nikoli pro nepřípustnost), neboť trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, je nyní posuzovaná ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V části směřující proti rozhodnutím městského a vrchního soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
12. Ústavní stížnost je ve zbytku zjevně neopodstatněná.
13. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím městského a vrchního soudu se Ústavní soud může zabývat pouze tím, zda dovolací soud při odmítnutí dovolání pro vady nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno na svévoli.
14. Jakkoli stěžovatelky v textu ústavní stížnosti uvádějí, že "odmítnutí podaného dovolání ... není předmětem této ústavní stížnosti, stěžovatelky pouze chtějí upozornit na nezájem o spor ze strany všech článků soudní soustavy, které spor řešily", v petitu ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu napadají a část stížnostní argumentace vůči usnesení Nejvyššího soudu směřuje. Ústavní soud se tak napadeným usnesením Nejvyššího soudu zabýval.
15. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že "má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že - jak dovolatelky avizovaly - napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (...). Takový údaj se však z obsahu dovolání nepodává".
16. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a konfrontoval obsah podaného dovolání (č. l. 339 - 343) s obsahem napadeného usnesení dovolacího soudu a shledal, že závěry napadeného usnesení dovolacího soudu nejsou v rozporu se zákonem a nevykazují znaky svévole.
17. Ústavní soud na tomto místě opakuje, že "právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). ... Mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl.
92 Ústavy České republiky). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, a to včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení Nejvyššímu soudu předkládá. ... Zákonodárce v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovil mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na § 237 až 238a občanského soudního řádu.
Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit" (Pl.
ÚS-st. 45/16).
18. Závěr dovolacího soudu, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. neobsahuje vymezení dovolacího důvodu, není svévolný a odpovídá obsahu podaného dovolání.
19. Nad rámec uvedeného je nutno dodat, že na požadavek prvního usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2103/2019-315, aby vrchní soud při novém rozhodnutí ve věci zhodnotil usnesení schůze společenství vlastníků z pohledu porušení stanov společenství, vrchní soud v napadeném rozhodnutí, byť stručně, reagoval a dospěl k závěru, že důvod pro odvolání stěžovatelky 1) dle stanov společenství naplněn byl (body 10 - 12 rozsudku vrchního soudu). Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že námitky stěžovatelek proti rozhodnutím městského i vrchního soudu jsou založeny pouze na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů, resp. nesouhlasu s právním závěrem, že stěžovatelka 1) svým jednáním ve výboru společenství vlastníků jednotek "porušila závažným způsobem povinnosti vyplývající z činnosti výboru" a byl tak "naplněn důvod dle stanov pro její odvolání z funkce člena výboru".
Jde však o závěry v rovině výkladu podústavního práva, jehož výklad, stejně jako hodnocení důkazů, přísluší obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.
20. Ústavní soud tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zčásti nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu