Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Jana Svatoně a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MEGA Production a.s., sídlem Nejedlého 377/5, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 189/2023-699, 21 Co 26/2024 ze dne 28. 5. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka požadovala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") zaplacení újmy ve výši 4 009 095,10 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora.
2. Věcí se k odvolání obou stran zabýval Městský soud v Praze. Ten mimo jiné rozhodl, že ministerstvo je povinné zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 583 423 Kč (výrok III), a to jako výpočet 66 % z celkové částky připadající na náklady řízení ve výši 883 973,94 Kč. Stěžovatelce uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1 639 Kč (výrok IV) a ministerstvu potom uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 8 004 Kč (výrok V). Městský soud při určení náhrady nákladů řízení vycházel z toho, že stěžovatelce náleží náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši rozdílu mezi úspěchem a neúspěchem ve věci, tj. ve výši 66 % (83 % - 17 %). Odůvodnil, že stěžovatelka měla totiž "úspěch co do výše 83 % (3 180 141,54 Kč; 27 924,54 Kč - nájem, 479 100 Kč - sudové víno, 67 977 Kč - movité věci, 2 421 790 Kč - láhvové víno, 183 350 Kč - zbytek movitých věcí)", naopak vedlejší účastnice "své právo úspěšně bránila co do výše 17 % (900 Kč + 189 368 Kč + 50 967 Kč + 587 718,50 Kč)".
3. Podáním ze dne 14. 5. 2024 ministerstvo navrhlo provedení opravy rozsudku městského soudu ve výrocích III až V. Mělo za to, že soud nesprávně určil procentní poměr úspěchu a neúspěchu účastníků. Nezohlednil totiž, že předmětem řízení byla od 23. 5. 2018 částka 4 009 095,10 Kč. Podle ministerstva by měla stěžovatelce náležet náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 58,64 %. Nesprávnost při určení výše úspěchu a neúspěchu účastníků se pak promítla i ve výrocích o náhradě nákladů státu (výroky IV a V). Ministerstvo navrhlo, aby odvolací soud učinil opravu zřejmých chyb v počtech v uvedených výrocích (ve smyslu § 164 občanského soudního řádu).
4. Městský soud ministerstvu vyhověl a napadeným (opravným) usnesením ve smyslu § 164 občanského soudního řádu změnil výrok III tak, že výše nákladů řízení činí 519 830 Kč, namísto nesprávně uvedené částky 583 423 Kč. Výrok IV změnil tak, že výše nákladů státu, které je povinna zaplatit stěžovatelce činí 2 025 Kč, namísto nesprávně uvedené částky 1 639 Kč a výrok V potom tak, že ministerstvo je povinno zaplatit částku 7 618 Kč, namísto nesprávně uvedené částky 8 004 Kč. Určil, že stěžovatelka byla úspěšná v rozsahu 79 %. Naopak v rozsahu 21 % byla stěžovatelka neúspěšná. Stěžovatelce proto náleží náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši rozdílu mezi úspěchem a neúspěchem ve věci, tj. ve výši 58 % (79 % - 21 %). Konstatoval, že správně vypočtená výše celkových nákladů řízení činí 896 258,89 Kč. Správně tak stěžovatelce přísluší 58 % z celkových nákladů řízení 896 258,89, tj. částka 519 830 Kč. V rozsahu poměru 58 % městský soud upravil i výši náhrady nákladů státu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny), jakož i k porušení zásady rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny). Tvrdí, že městský soud svévolně změnil nákladové výroky, a to v rozporu s realitou, zákonnými i podzákonnými pravidly, neboť soud nemůže měnit obsah vyhlášeného rozhodnutí. Aplikace § 164 občanského soudního řádu není za dané situace namístě. Poukazované nedostatky podle ní nejsou písařskou či početní chybou a ani jinou zřejmou nesprávností. Poukazuje na to, že bylo povinností městského soudu vyhotovit a vypracovat rozsudek tak, jak se na něm senát usnesl a jak byl vyhlášen. Nezměněné odůvodnění nákladových výroků přitom podle ní plně odpovídá tomu, jak byl rozsudek vyhlášen. Poukazuje na to, že tímto je zajištěna předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci. Postup městského soudu přitom tuto legitimní předvídatelnost porušil.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
7. Ústavní soud předesílá, že z jeho ustálené judikatury plyne, že problematika nákladů řízení zásadně nedosahuje ústavní roviny. Jakkoli může mít rozhodnutí o nákladech citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. K přezkumu nákladových výroků se proto Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě (srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 777/12
ze dne 15. 10. 2012 nebo nález
sp. zn. II. ÚS 2578/18
ze dne 21. 5. 2019).
8. Nutnost silných důvodů k případnému zásahu v otázce náhrady nákladů řízení bývá často o to významnější, že jeho předmětem jsou často částky v bagatelní výši. Ústavní soud opakovaně rozvedl, že právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy pojem "bagatelní ústavní věci" nezná. Tento pojem je ovšem reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. Nahlíženo na věc z kvantitativního hlediska, intenzita dotčení (a míra možné újmy) bude závislá na výši sporné, byť stále ještě "bagatelní" částky. Rovněž zákonodárce vychází z toho, že tato hranice nemá jen jeden "stupeň" (navíc jednou provždy daný). Příslušné hranice jsou představovány částkami 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, k čemuž je možno poznamenat, že dřívější právní úprava znala odstupňování podle charakteru sporu, resp. osob, které byly daným rozhodnutím dotčeny (podnikatelé a ostatní). Současně je zřejmé, že zmíněná míra dotčení může být relativní, a to ve vztahu ke konkrétní osobě, na kterou soudní rozhodnutí dopadá, resp. jejím sociálním a majetkovým poměrům, eventuálně dalším okolnostem případu, např. týká-li se této osoby velké množství obdobných sporů, kdy se účinky negativních soudních rozsudků kumulují, přičemž v některých případech, zcela ojedinělých, se může jednat o natolik zásadní zásah, že přezkum příslušných soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit nelze (blíže viz body 29 až 31 nálezu
sp. zn. III. ÚS 3725/13
ze dne 10. 4. 2014).
9. V nyní řešené věci se sice nejedná přímo o bagatelní částku, jak je vymezena zákonodárcem v civilních věcech, avšak svojí výší 63 979 Kč se této částce blíží. Vzhledem k tomu, že se navíc v této věci jedná o nákladové výroky, k jejichž přezkumu se zdejší soud staví rezervovaně, lze i tuto částku za daných okolností shledat jako bagatelní ve smyslu nedosahující ústavní roviny. Ústavní soud totiž zdůrazňuje, že není namístě, aby svým úsudkem o rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěry obecných soudů, jimž to přísluší především. Je totiž nutno připomenout, že sám zákonodárce vyloučil možnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].
10. Ústavní soud navíc doplňuje, že i kdyby nepřistoupil k výše uvedenému závěru, ústavní stížnost by byla stejně odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Jak totiž vyplývá z nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2956/07
ze dne 12. 3. 2009, "z hlediska ústavněprávního je přípustná náprava vady původního rozhodnutí cestou opravného usnesení i tam, kde se z formálního hlediska nejedná o opravu zjevné nesprávnosti, v případě, že řízení jako celek je možno po vydání takového usnesení hodnotit jako spravedlivé a souladné s hlavou pátou Listiny." Je proto vždy důležité, jak se jeví vztah opravovaného rozhodnutí k výsledku řízení a zachování pravidel spravedlivého procesu. Výjimečně je tedy např. možné připustit, aby soud, který v důsledku evidentní chyby při výpočtu přisouzené částky (s tím, že základ nároku je nepochybně dán) vyhlásil výrok rozsudku v nesprávném znění, tuto chybu opravil postupem podle § 164 občanského soudního řádu. Důsledně se však musí držet podstaty svého rozhodnutí a napravovat pouze "přehmaty", jež mohou nastat nejen v písemném vyhotovení, ale i při vyhlášení rozhodnutí (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1663/20
ze dne 23. 6. 2020, bod 4).
11. V nyní posuzované věci je navíc zřejmé, že se jedná o početní pochybení soudu. Jak totiž vyplývá z bodu 120 rozsudku městského soudu č. j. 21 Co 189/2023-678, 21 Co 26/2024, městský soud vymezil úspěch ve věci ve výši 83 % odkazujíc na částku 3 180 141,54 Kč. Z toho ovšem plyne, že soud při zjišťování procentního úspěchu ve věci vycházel z částky 3 819 727,10 Kč [částka 3 180 141,54 Kč představuje 83 % (hodnota byla zaokrouhleno) z celku 3 819 727,10 Kč], tj. z předmětu řízení, který nezahrnoval náhradu škody ve výši 189 368 Kč - jakožto náhradu za mzdy zaměstnanců. Úmyslem soudu přitom bylo úspěch ve věci matematicky vyjádřit tak, že určil, kolik procent představuje částka 3 180 141,54 Kč z částky představující celý předmět řízení, tj. z částky ve výši 4 009 095,10 Kč. Toto početní pochybení přitom odpovídá i vymezení předmětu řízení městským soudem (srov. rovněž vymezení předmětu řízení v bodě 4 rozsudku městského soudu č. j. 21 Co 189/2023-678, 21 Co 26/2024). Ústavní soud má proto za to, že změna v poměru úspěchu a neúspěchu ve věci měla skutečně základ v početní chybě. K návrhu na vydání opravného usnesení přitom došlo záhy po vydání rozsudku městského soudu a tento soud měl snahu své pochybení napravit. U stěžovatelky proto ani nemohla převážit právní jistota, když mohla očekávat, že může dojít k podání i ústavní stížnosti. Sama stěžovatelka navíc ani nerozporuje, že by byl městským soudem nově učiněný výpočet náhrady nákladů chybný, ale omezuje se toliko na kritiku, že ke změně vůbec došlo.
12. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu