Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zorky Kovačević, zastoupené JUDr. Michaelou Balousovou, advokátkou, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 5. 2022 č. j. 26 C 243/2019-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022 č. j. 69 Co 41/2022-183, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2023 č. j. 26 Cdo 205/2023-211, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích práv garantovaných v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatelky bude část oken zazděna a plocha nových oken bude menší, čímž dojde ke znehodnocení ateliéru. Stěžovatelka namítá, že z rozhodnutí shromáždění nevyplývají požadované povinnosti, neboť jím byl schválen plán údržby a oprav, nikoli přestavba jednotky. Okna navíc patří k jednotce a nejsou společná, vedlejší účastník tedy nemá oprávnění o jejich výměně rozhodnout. Stěžovatelka dále namítá, že v rámci řízení před obecnými soudy došlo k závažným procesním pochybením. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23 ).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Formálně přitom sice tvrdí porušení ústavně garantovaných práv, ve skutečnosti však pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy v rovině podústavního práva. Jak ovšem již bylo vysvětleno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší napadená rozhodnutí hodnotit z hlediska jejich věcné správnosti, nýbrž pouze z hlediska dodržení ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že se s námitkami, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, obecné soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly.
Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí o výměně oken patří do působnosti shromáždění společenství vlastníků a že realizací výměny oken společenství vlastníků nepřekročilo oprávnění vyplývající ze schváleného plánu údržby a oprav. S námitkami procesního charakteru se vypořádal městský soud (srov. bod 18 jeho napadeného rozsudku). Závěry obecných soudů jsou ve všech zmíněných ohledech srozumitelně a logicky odůvodněné. Ve vztahu k námitce porušení projednací zásady Ústavní soud doplňuje, že zákon umožňuje, aby soud provedl důkaz i bez návrhu účastníka za podmínek dle § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka sice uvádí, že v provedení nenavržených důkazů spatřuje extrémní porušení rovnosti stran, netvrdí však, že podmínky dle § 120 odst. 2 splněny nebyly.
Odůvodnění rozsudku obvodního soudu je v tomto ohledu sice nedostatečné, z napadených rozhodnutí ani z ústavní stížnosti však není zřejmé, že by důkazy byly provedeny v rozporu se zákonem nebo že by jejich provedením došlo k jakémukoliv zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Ústavní soud proto konstatuje, že neshledal žádný ústavněprávně relevantní exces, který by odůvodňoval uplatnění kasační pravomoci. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu