Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARIS s.r.o., sídlem Odborů 10/289, Praha 2, zastoupené Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem sídlem Karlovo náměstí 14/292, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. března 2022 č. j. 6 C 159/2021-134, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2022 č. j. 21 Co 163/2022-185 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 22 Cdo 10/2023-211, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Benešově (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ve spojení s usnesením ze dne 12. 4. 2022 č. j. 6 C 159/2021-157 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti žalované odstranit stavbu (zakopaný telefonní kabel) z pozemku specifikovaném v rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že zákonné věcné břemeno vedení telekomunikačního zařízení přes předmětný pozemek stěžovatelky platně vzniklo. Namítá, že umístění telefonního kabelu na jejím pozemku neodpovídá rozhodnutí správního orgánu o poloze vedení a že z hlediska spravedlnosti je na místě žalované uložit, aby kabeláž z pozemku stěžovatelky odstranila a zakopala ho do chodníku před dům stěžovatelky. K porušení práva na spravedlivý proces mělo pak dojít tím, že soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou a ani o provedení těchto důkazů nerozhodl.
Stěžovatelka má za to, že obecné soudy v předcházejícím řízení "nadržovaly" žalované, neboť jde o gigantickou společnost provozující telekomunikační služby na celostátní úrovni, která náleží do portfolia silné investiční skupiny. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud dále připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož se jedná o subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po využití všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.
V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky odmítl, neboť jej neshledal přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání stěžovatelky ve vztahu k otázce týkající se zákonného břemene není přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že zákonné věcné břemeno vedení telekomunikačního zařízení přes předmětný pozemek platně vzniklo, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, od jejíž závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se neprovedení jí označených důkazů, dovolací soud konstatoval, že tato námitka nepředstavuje zákonný dovolací důvod, kterým je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom ani neuvedla žádný argument, jímž by závěry Nejvyššího soudu týkající se vadnosti podaného dovolání jakkoliv zpochybnila a celý obsah ústavní stížnosti věnovala pouze polemice se správností závěru o vzniku zákonného věcného břemene v dané věci. Ústavní soud poukazuje na to, že k posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí nepostačuje pouze jeho formální napadnutí petitem návrhu. Stěžovatele, povinně zastoupené advokátem, totiž stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na nich samotných, aby Ústavnímu soudu předložili přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat.
Pokud stěžovatelka vůbec žádnou argumentaci ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu nenabídla, neboť se jím vůbec nezabývala, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu