Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Kamila Řádka, zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem, se sídlem Divadelní 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2023, č. j. 4 As 194/2022-27, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2022, č. j. 32 A 72/2019-45, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25.5.2023, č. j. 4 As 194/2022-27, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.5.2022, č.j. 32 A 72/2019-45. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení s čl. 4 Listiny.
2. Magistrát města Brna (dále jen "správní orgán prvního stupně") stěžovateli uložil pokutu ve výši 2000 Kč jako sankci podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 9. 2018, kterých se dopustil tím, že jako provozovatel v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a zákonem stanovená pravidla provozu na pozemních komunikacích. Porušení pravidel silničního provozu uvedeným vozidlem bylo dvojí. První spočívalo v neoprávněném zastavení, tedy porušení povinnosti dle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Toto porušení zjistila městská policie dne 6. 9. 2018 v 08:37 hod na pozemní komunikaci Hybešova 36 v Brně, na místě před svislou dopravní značkou "Parkoviště stání na chodníku podélné". Neznámý řidič vozidla neoprávněně využil chodník tím, že na něm zastavil. Druhé porušení spočívalo rovněž v neoprávněném zastavení, které městská policie zjistila na témže místě dne 12. 9. 2018 v 15:10 hod. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 20. 5. 2019, č. j. JMK 71695/2019, sp. zn. S-JMK 63255/2019/OD/VW, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
3. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 32 A 72/2019-45, zamítl jako nedůvodnou. Vzhledem k tomu, že případy nebylo možné vyřešit příkazem na místě, oznámila městská policie podezření ze spáchání přestupků správnímu orgánu prvního stupně. Ten následně výzvami ze dne 11. 10. 2018, č. j. MMB/0400321/2018, a ze dne 15. 10. 2018, č. j. MMB/040797/2018, vyzval v souladu s § 125h zákona o silničním provozu stěžovatele jakožto provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupků, aby v obou případech uhradil pokutu ve výši 500 Kč do 15 dnů od doručení příslušné výzvy na účet správního orgánu prvního stupně.
Zároveň stěžovatele informoval, že mu v případě neuhrazení určené částky může sdělit totožnost řidiče vozidla v době spáchání příslušného přestupku, a to také ve lhůtě 15 dnů od doručení příslušné výzvy, což bude považováno za podání vysvětlení. Obě uvedené výzvy byly doručeny dne 17. 10. 2018, přičemž ten ve stanovené lhůtě určené částky neuhradil ani správnímu orgánu prvního stupně nesdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupků. Dne 6. 11. 2018 obdržel správní orgán prvního stupně reakci na výzvy, ve které stěžovatel odmítl, že by ke spáchání předmětných přestupků došlo, a požádal o ukončení dalšího projednávání věcí.
Následně došlo podle § 76 odst. 1 písm. k) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném do 31. 1. 2022, k odložení obou oznámení a poté k zahájení společného řízení o přestupcích provozovatele vozidla, jež vedlo až k vydání správních rozhodnutí. Stěžovatel byl nicméně (jakožto provozovatel vozidla, s nímž byly spáchány předmětné přestupky), správním orgánem prvního stupně řádně vyzván, a byla mu dána možnost, aby ve stanovené lhůtě označil řidiče vozidla v době spáchání přestupků.
Stěžovatel tak v reakci na výzvy neučinil. Krajský soud stěžovateli osvětlil, proč průkaz ZTP umístěný ve vozidle neidentifikuje osobu nepřítomného řidiče. Správní orgán prvního stupně proto správně obě oznámení o přestupku pro nezjištění osoby řidiče odložil a zahájil společné řízení o přestupcích provozovatele vozidla. K námitkám ohledně nezpůsobení škodlivých důsledků pak krajský soud uvedl, že ty nejsou relevantní, neboť na spáchání přestupků stěžovatelem nic nemění.
4. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Podstatou kasační argumentace byl názor, že z jeho podání ze dne 5. 11. 2018 učiněného ke správnímu orgánu bylo zřejmé, že řidičem vozidla, s nímž bylo neoprávněně parkováno na chodníku, byl on sám. S tímto Nejvyšší správní soud nesouhlasil, s ohledem na to, že taková skutečnosti z podání nevyplývá. Nelze správnímu orgánu prvního stupně vytýkat, že po obdržení předmětného podání nepřistoupil k dalšímu zjišťování totožnosti řidiče. Správní orgán prvního stupně jednoznačně a srozumitelně ve výzvách vybídl stěžovatele ke sdělení totožnosti řidiče, načež se mu nedostalo jednoznačné a srozumitelné odpovědi. Správní orgán prvního stupně tedy učinil nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče jako pachatele přestupku v souladu s ustanovením § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces. Ze strany správních orgánů nebyly učiněny nezbytné kroky ke zjištění skutečného pachatele přestupku. Odmítá výklad zastávanými správními soudy, že na chodníku nelze bez dalšího s vozidlem stát a že jej nelze užívat jinak než chodci. Rozporuje, že by podání obsahovalo pouze nejednoznačné formulace, bez možnosti bezpečně dovodit, že se osobně přiznává ke spáchání vytýkaného jednání. Stěžovatel přitom výslovně argumentoval § 67 odst. 5 zákona o silničním provozu z důvodu naléhavé nutnosti návštěvy lékaře a nemožnosti zastavení vozidla jinde než právě na místě, kde bylo vozidlo zjištěno hlídkou policie. Ustanovení § 53 odst. 2 citovaného zákona v sobě obsahuje dovětek ,,pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak". Obecně nelze chodník užívat jinak než chodci, tedy platí pro případ chodníku zákaz stání obecně, aniž by musela být na každém chodníku pro tento účel umístěna dopravní značka zákazu stání. Právě s odkazem na § 67 odst. 5 zákona o silničním provozu však nemusí řidiči motorového vozidla označeného parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením v jednotlivých případech (a je-li to naléhavě nutné po dobu nezbytně nutnou) dodržovat tento obecný zákaz stání. V konkrétním místě pak ani nemohlo dojít k ohrožení bezpečnosti a plynulosti provozu. Charakter ulice a chodníku v místě stání vozidla je totiž jednoznačně takový, že chodník je zde součástí místní komunikace ve smyslu § 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Stěžovatel odkázal zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18 ze dne 25. 6. 2019 (N 117/94 SbNU 395) zabývající se posouzením charakteru chodníku. O správnosti závěru ohledně chodníku jakožto součásti komunikace pak svědčí i fakt, že o několik desítek metrů dále je stání na tomto chodníku povoleno.
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96
(N 26/7 SbNU 165)]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
8. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím správních soudů, která se týkají přezkumu rozhodnutí, kterými byla stěžovateli uložena pokuta ve výši částky, kterou lze z hlediska judikaturního považovat za bagatelní [srov. § 202 odst. 2 i § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). To se však stěžovateli v nyní projednávané věci nezdařilo. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatele ani není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
9. Ústavní stížnost je v převážné části pouhým opakováním polemiky, kterou stěžovatel uplatnil již v řízení před správními orgány a správními soudy. Nebylo-li možné v důsledku jednání stěžovatele jednoznačně dovozit přestupkovou odpovědnost fyzické osoby (řidiče), bylo na místě přistoupit k tzv. objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla, kterým byl právě stěžovatel. Důvod, pro který zákonodárce přistoupil ke stanovení objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla nad rámec již existující úpravy přestupků podle zákona o silničním provozu, spočívá ve snaze odstranit stav, kdy některé z těchto přestupků nebylo možné ve velkém počtu případů postihovat za situace, kdy bylo sice spolehlivě prokázáno, že se přestupek stal, chyběly však účinné prostředky ke zjištění osoby řidiče, který se ho měl dopustit.
Odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, je pak věcně opodstatněna tím, že právě na provozovateli vozidla, kterým je buď vlastník, nebo jiná osoba se souhlasem vlastníka, zpravidla závisí, kdo vozidlo užívá. Protože provozovatel vozidla odpovídá za správní delikt bez ohledu na zavinění, jeho odpovědnost primárně neslouží potrestání řidiče, který porušil některou z povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Vůči řidičům má působit zejména preventivně, aby se porušování těchto povinností do budoucna nedopouštěli [srov. kupř.
usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2478/19 a ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3187/19 a nález sp. zn. Pl. ÚS 15/16 ze dne 16. 5. 2018 (N 95/89 SbNU 409; 116/2018 Sb.)].
10. Nedostatečná identifikace řidiče je výsledkem dokazování. Ústavní soud proto konstatuje, že vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči obecným soudům není zásadně oprávněn zasahovat do procesu zjišťování a hodnocení důkazů před těmito soudy. Důvodem pro jeho zásah je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jsou-li hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu nebo logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud pochybení takového rázu v posuzované věci neshledal, považuje učiněná skutková zjištění za výsledek volného hodnocení důkazů a nemá důvod co do dosaženého výsledku tento proces dokazování zpochybnit.
11. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zjistil, že soudy se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, a především věc po právní stránce hodnotily přiléhavě. Ve správním řízení stěžovatel netvrdil naléhavé okolnosti, pro které by byl oprávněn využít výjimky § 67 odst. 5 zákona o silničním provozu (tak poprvé učinil až v žalobě). Správní soudy dospěly k závěru, že se o naléhavý ani nahodilý případ nejedná, pročež je argumentace stěžovatele tímto ustanovením mimoběžná, stejně jako polemika, zda stáním vozidla mohlo či nemohlo dojít k ohrožení bezpečnosti a plynulosti provozu.
12. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního a krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny ani čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu